Deníkové zápisky z týdne 8.7. - 13.7.2024
Oznámila jsem svůj zdravotní stav veřejnosti a získala mnoho podpory. Navštívila jsem několik nových kaváren, stále bojuji s nespavostí a těším se na rodinnou dovolenou.
8.7.2024
Včera jsem do tohoto deníku nepsala. Připravovala jsem Projekt Humr ke zveřejnění. Přidávala jsem nějaké úvodní kapitoly, které čtenáře rychle uvedou do mé situace. A hrozně mě to bavilo. Samozřejmě jsem z toho trochu nervózní, ale také si myslím, že je to pro dobrou věc. A je fajn, že i na takové věci jako je rakovina se dá najít něco, čím můžu pomoci ostatním.
Jinak včera jsem vyzkoušela novou potravinu - těstoviny shirataki, což jsou konjakové těstoviny. Super na nich je, že neobsahují téměř žádné sacharidy. A nechutnalo to vůbec špatně.
Ale o čem bych teď chtěla psát, přemýšlet, je můj spánek. I když se snažím již nějaký týden dodržovat co nejvíce zásad ze spánkové hygieny, stejně se v noci budím, i několikrát. Bohužel posledních pár dní se mi ani nedaří usnout.
Dala bych nevím co za to spát sedm hodin v kuse. To je pro mě jak svatý grál.
Odpoledne už nepiju kofein, večer nekoukám na seriály, ale dělám různé spíše odpočinkové aktivity. Meditace, večerní jóga, čtení lehké literatury. Většinou se cítím i lehce unavená.
V noci se pak budím a nemůžu usnout a často ani meditace nepomáhá.
Nebo se sem tam stane, že se vzbudí Natálka. Třeba, že se jí zdálo něco ošklivého, tak jdu samozřejmě za ní. Což se stalo i dnes před čtvrtou ráno a pak jsem už neusnula.
Ale ono to není, že bych v noci měla nějaké deprese, to ne. Spíše ta hlava jede fakt na plné obrátky. Přes den se ji snažím krotit pomocí různých činností, ale v noci ne. Dýchám a počítám, pokud se objeví myšlenka, snažím se ji zaznamenat a opustit. Jenže pak zjistím, že jsem v té myšlence uvízla hrozně dlouho. Vrátím se k dechu, a tak pořád dokola. Někdy to pomůže a usnu. Někdy to prostě třeba po hodině vzdám, protože je to opravdu náročné. Bohužel ne tak náročné, abych usnula.
Fakt tomu nerozumím. Co ještě dalšího mám dělat, abych večer lehla do postele, po chvíli usnula a spala až do rána?
Je mi jasné, že když mám vlastně se spánkem problém již desítky let, že se to za pár dní či týdnů nespraví. Jenže mně nepřijde, že by se to zlepšovalo.
A právě nepřerušovaný spánek bych hodně potřebovala. Jako ani když spím třeba 5-6 hodin s nějakou noční přestávkou, tak druhý den nejsem moc unavená. Předpokládám, že tomu hodně pomáhá můj nový životní styl. Ale to samozřejmě není řešení.
Právě o mém spánku jsem dneska mluvila se svou praktickou lékařkou. Chodím k ní už cca 15 let, vlastně od doby co žiju v Brně. Je hrozně hodná a umí poslouchat. Stejně tak její sestřička, která se za tu dobu nezměnila. Ano, člověk se někdy v čekárně načeká, pokud není objednán, ale stojí to za to.
Byla jsem u ní kvůli předoperačnímu vyšetření. Ona se mě samozřejmě hned ptala, jak se cítím, jak to zvládám psychicky. Tak jsem jí řekla, že dobře, popsala jsem jí, co všechno dělám, aby to tak bylo. A jí se to hrozně líbilo. Řekla, že pokud to má někdo zvládnout, tak já.
Každopádně jsem jí řekla i o tom, že jak se mi dobrá nálada drží většinu dne, tak v noci ty myšlenky ne a ne zastavit.
No a ona mi řekla něco nad čím už jsem trochu přemýšlela. Jak celou tu situaci budu zvládat až budu ležet v nemocnici, až mi vezmou prso, až přijde náročnější léčba jako radioterapie či chemoterapie. To asi nebudu moct běhat, trávit tolik času mimo domov. Prostě dělat většinu aktivit, které mi teď dělají radost.
A to že spím tak přerušovaně, taky není dobře.
Proto mi navrhla antidepresiva a mírná sedativa.
Já jsem jí prvně řekla, že to asi ne, že nechci být přes den otupělá, protože mám svůj život nyní opravdu ráda. Jen bych potřebovala spát.
No a ona mi vysvětlila, že antidepresiva takhle nepůsobí. Zoloft, který mi napsala, zvyšuje hladinu serotoninu (hormon štěstí), což samozřejmě může zlepšovat náladu a zmírňovat příznaky úzkosti. Což poté vede i k lepšímu spánku. Jenže trvá několik týdnů než začne plně působit. Proto mi řekla, že by bylo ideální, abych jej začala brát už teď. Protože přijdou mnohem horší časy a takto na ně můžu být alespoň trochu připravená.
Ono to působí logicky, ale ještě to musím promyslet.
A k tomu mi napsala mírná sedativa (Neurol). Než začne Zoloft působit, tak pokud bych cítila velkou úzkost nebo se prostě chtěla vyspat. Tato sedativa se používají nepravidelně a je u nich vyšší riziko závislosti, protože působí okamžitě.
Obojí si nechám ještě projít hlavou, bylo by fajn to zkonzultovat s někým dalším. Třeba se brzy ozve psycholog z MOU.
9.7.2024
Tak čím dnes začneme. Spánkem. Včera jsem si vzala to mírné sedativum od doktorky. Říkala jsem si, že to vyzkouším a uvidím. Pokud bude nějaký negativní účinek, tak už si to nevezmu.
Spala jsem. V kuse asi šest a možná i více hodin. Pak jsem se probudila na chvilku a spala dál. Dohromady skoro devět hodin. Ráno skvělá nálada. Což mívám poslední dobou běžně. A taky proč ne, moje dny jsou fajn a opravdu si užívám léto, co to jde.
Večer začal prášek působit zhruba po necelé hodině a cítila jsem se mírně otupělá. Nepociťuji žádné negativní účinky, což ovšem neznamená, že později nebudou.
Řekla jsem si tedy, že budu večer pokračovat se svou rutinou. Tedy cca hodinu před spaním už dělám nenáročné činnosti, jako jóga, meditace, čtení lehké literatury. A pokud budu mít problém usnout nebo pokud se v noci vzbudím a budu hodinu vzhůru, vezmu si ten prášek.
Ale jinak ne. Chci dosáhnout toho, že budu mít kvalitní spánek bez toho, aniž bych něco brala. Na druhou stranu je fajn mít nějaký backup plán, když bude nejhůř.
Pokud nemůžu v noci usnout, jsem z toho po nějaké době nešťastná, že nic nezabírá. Jenže takhle budu vědět, že když bude nejhůř, mám záložní plán. Což by mě vlastně mohlo uklidnit.
Na antidepresiva to zatím nevidím. Probírala jsem to se Sudáncem a shodli jsme se, že je to zatím zbytečné, když se cítím dobře. Navíc ani zatím nevím, jaká bude léčba. Co když nebude chemoterapie? A jelikož jsem se zvládla sama přenést přes to, že mám rakovinu, věřím, že zvládnu i operaci a nejspíš i další léčbu.
Opět je fajn mít nějaký záložní plán, ale nemyslím si, že momentálně je to potřeba.
…
Natálka uspaná. Sedím hezky na zemi na terase. Říkám Michalovi, zda ví, jaká je výhoda sedět večer na terase na zemi. "Že ti vleze mravenec do řiti?" No, tak to jsem samozřejmě nemyslela, i když se směju ještě teď. Myslela jsem to tak, že na mě nesvítí slunce přes naše květináče. No, každý přemýšlíme trochu jinak.
Již jsem poslala několika lidem odkaz na můj Projekt Humr. Řekla jsem si, že to udělám postupně. Nějak jsem z toho byla nervózní, jakože nechci lidem znepříjemnit den, že toho má každý tak dost. Ale to byly zcela chybné úvahy.
Dostalo se mi zpět plno podpory a chvály za to, že deník sdílím. Také návrh na proplacení jednoho prsa a něco, co mi znělo trochu jako podplácení doktorů. Každopádně zítra večer jdu ven. Jej.
Dokonce i Michal přečetl (letem světem) můj deník. To bude asi nejdelší, co kdy četl. Zjistila jsem to, protože mi poslal moji fotku s AKáčkem, na kterou jsem úplně zapomněla.
Tak jsem se ho ptala, jestli se mu líbí, jak hezky o něm píšu a on, že klidně můžu přidat.
Dneska jsem byla tak nabitá energií. Ani to vedro mi nevadilo. A to piju jedno kafe za den, většinou před polednem. Předpokládám, že tomu pomohl určitě spánek, ale řekla bych, že i stravování v tom bude mít velký vliv.
Každopádně si na sobě všímám, že jak jsem přijala fakt, že mám rakovinu, tak se sem tam začíná na povrch proplouvat stará Lucie.
Jakože musím dnes udělat to a to. V tolik hodin začnu dělat na tomhle. Na co meditace, však jsi v pohodě.
No úplně asi nejsem, jinak bych neměla takové problémy se spaním.
Řekla bych, že je to tím meziobdobím, kdy mám po hlavních vyšetřeních a čekám na operaci, která tu bude za dva týdny.
Snažím se proto alespoň párkrát během dne zastavit a párkrát se zhluboka nadechnout. Ale stejně, nechci se postupně propadnout do toho starého režimu.
Na jednu stranu může někdo říci, že je super, že mám dobrou náladu a že jsem se přes tak hroznou nemoc přenesla. No jo, jenže já tu rakovinu pořád mám. Je pořád stejná (teda alespoň doufám) jako před měsícem. Je to něco, co mě doslova může stát život.
Takže je fajn, že mé dny jsou naplněné ani ne tak obavami, ale spíše radostí. Jenže se bojím (ha, už zase ten strach), abych nesklouzla do té neuvěřitelně hypersuper organizované Lucie, která myslí primárně na práci a pořád se něčeho strachuje.
Takže je fajn, že mám tento deník, že si tyhle myšlenky píšu a můžu se k nim vracet, což i dělám.
Dobrý, napsala jsem si své obavy a je mi líp. A dnešek je další den, za který jsem vděčná.
11.7.2024
Včera jsem nepsala. Bylo toho hodně. Dopoledne jsem totiž širší veřejnosti dala vědět o mém zdravotním stavu - do několika Discord komunit, na LinkedIn a e-maily, které mám skrz YouTube.
A tolik krásných zpráv, komentářů a e-mailů. Až jsem z toho naměkko. A pokračuje to i dnes. Za což jsem hrozně vděčná, protože mi to dodává další sílu.
Ale na druhou stranu začala vykukovat stará Lucie. Takové to, že jim musím všem odpovědět co nejdřív, aby si o mně někdo nemyslel něco zlého.
Ne, nemusím. Věřím, že i kdybych neodpověděla, tak to každý pochopí. Ale já chci. Jenže to neznamená, že to musím udělat hned. Prostě každý den odpovím na několik zpráv či e-mailů, jak bude chuť a čas.
Anebo, že musím dneska napsat další zápis. Vždyť jsem ten deník dala veřejně a napsala, že jej budu pravidelně aktualizovat.
NEMUSÍM.
Být v mé hlavě je někdy fakt těžké. Ale snažím se, když přijde podobná situace, jakože se začnu nervovat, že něco musím, prostě poodstoupit. Jít do jiné místnosti, třeba si lehnout a zhluboka dýchat.
Opravdu by mě mrzelo, kdybych si psaní znechutila. A pokud bych se do něj nutila, tak by se to stalo.
Takže pokud tohle někdo čte: Děkuji všem za tak úžasnou podporu. Moc si toho cením a dodává mi to další sílu.
A včera jsem byla po dlouhé době večer venku. S pár kamarády na pivo. Teda já jsem si dala po delší době víno. No, měla jsem v plánu max dvě skleničky, ale nakonec byly tři. Jelikož jsem pila dost vody, tak jsem dneska nijak zvlášť nepociťovala, že bych předchozí den pila.
A samozřejmě jsem nekouřila. Dříve jsem si jednou za čas, takhle když jsem někde večer šla, zapálila, ale to už teď neudělám.
Kouření je opravdu největší zlo. Myslím, že to bylo v knize Přežít. Pokud se chcete dožít vysokého věku, tak byste v první řadě neměli kouřit a za druhé byste měli co nejvíce sportovat.
Domů jsem dorazila po půlnoci.
Bylo to fajn. Byla jsem ráda za to, že je ta informace venku a já nemusím řešit, kdo co ví a neví. Každopádně o rakovině jsme se za celý večer téměř nebavili. Což je podle mě dobře.
A dneska dopoledne jsem byla s Kačou na kafe. Chtěla jsem zajít do kavárny v Řečkovicích, kde jsem ještě nebyla. Tereza Chocolate. Je to kavárna s pekárnou a mají to tam moc hezké.
Chuděra, jak jsem poslední dobou nebyla moc mezi lidmi, tak se mi ta pusa snad nezastavila. Ne že by to předtím bylo o moc lepší.
No a při odchodu jsem dostala dva časopisy, které obsahují snad všechny informace o kultuře v Brně, dobrých restauracích, kavárnách. Prostě všechno, co mě momentálně zajímá. Dřív jsem to samozřejmě většinou ignorovala nebo jen proletěla, protože nebyl čas, že jo.
Stará Lucie by určitě škudlila a řekla si, že je zbytečné si dát předplatné, protože to mají na některých místech zdarma. A samozřejmě je to i na internetu.
Jenže já vzala telefon a objednala si roční předplatné, ať to mám pěkně ve schránce a v tištěné podobě. Opravdu je fajn dát ten telefon někdy z ruky.
Je toho tolik, o čem bych ještě chtěla psát, jenže už je čas se připravovat na spaní. Jít pryč od notebooku, pustit si nějakou meditaci, číst si.
Abych nedržela v hlavě, o čem chci ještě psát, tak jsem si napsala pár poznámek, aby mě to v noci nerušilo od spaní.
12.7.2024
Sedím v kavárně Punkt v Králově Poli. Chtěla jsem jet trochu později, ale kvůli blížící se bouřce jsem vyrazila trochu dřív a udělala jsem dobře.
I tady mají výborné kafe a zajímavé prostory. I hudba se mi líbí.
Tímhle tempem budu vytvářet další seznam míst, kde se dobře píše.
Bohužel ale není moc míst, kde bych se najedla, myslím se svým jídelníčkem. Většinou mají hlavně různá sladká jídla nebo něco s pečivem. Právě Gimmi kavárna u Slovanského náměstí je skvělá, že se tam dá najíst i s mou dietou. A ještě v Muscau Cafe u Semilassa jsem si dávala míchaná vajíčka.
Ráno jsem byla běhat, ale tentokrát jsem se nenutila do toho, abych byla všímavá, spíš jsem nechala tu hlavu dělat co chce. A hned popíšu důvod.
Psal mi totiž Tomáš Vachuda, autor jedné z nejvíce obsahově hodnotných knih, které jsem kdy četla - Časotvorba. Osobně jsme se setkali na setkání Lifehackerů, což je placená komunita od Tomáše Baránka (zakladatel nakladatelství Melvil). Oba dva Tomášové jsou hrozně sympatičtí lidé a jsem moc vděčná za to, že jsem se s nimi mohla setkat.
Každopádně, jelikož je Tomáš V. hrozně laskavý klučina a četl můj blog, tak mi hned psal s pár radami. No a připomněl mi, co jsem nějak z jeho knihy pozapomněla. Ono totiž když jsem ji četla, zajímaly mě jiné věci, jak být co nejvíce efektivní a tím vytvářet volný čas.
No a co jsem zapomněla z jeho knihy?
Toulání myšlenek. Mindfulness je fajn. Díky němu si mnohem více užívám dne, soustředím se lépe na Natálku, na vaření, prostě na každodenní činnosti. Jenže jak Tomáš hezky popisuje ve své knize, ty myšlenky se potřebují nějak dostat ven.
Myslím, že když jsem začala běhat, tak jsem právě toulání myšlenek praktikovala. A pak jsem si nějak postupně začala říkat, že bych se měla spíše soustředit na dech a okolí atd.
Což asi byla chyba, protože jsem začala cítit, že mě to běhání nějak přestává bavit, že mě baví jen to procházení mezitím.
Ale když jsem dneska běžela a procházela se, tak jsem tu hlavu nechala být. A bylo to o dost lepší. V hlavě jsem si prošla, co mě zhruba čeká následující týden, a když jsem běžela zpátky, tak už ta hlava neměla takovou potřebu přemýšlet.
A pak mi Tomáš V. poslal ještě kapitoly, které bych si měla znovu projít. Což udělám. Takže děkuji, Tome.
Celkově čtení knih nemusí být jednorázový proces. Hodně o tom mluví/píše Eliška Šestáková. Jsou knihy, které proletíte a třeba ani nedočtete. Pak jsou knihy, které čtete jednou pozorně. A pak knihy, ke kterým se budete vracet opakovaně. Myslím, že toto moudro má Eliška z knihy How to Read a Book, kterou si také snad jednou přečtu.
No a právě Časotvorba nebo mnou nedávno zmíněná kniha Zhluboka se nadechněte, jsou právě poslední typ knih.
Je asi jasné, že rakovina na mě má spoustu pozitivních dopadů. Měla jsem ráda svůj život, ale teď jej doslova miluju. A věřím, že minimálně ještě týden budu (blížící se operace).
Co se týče operace. Dneska ráno jsem nad tím krátce přemýšlela.
Předoperační vyšetření mám již za sebou (pondělí a úterý). Den na to jsem psala chirurgovi, zda se náhodou neuvolnilo místo dřív. Bohužel ne. Ale ještě máme příští týden. Třeba se stane menší zázrak.
Jde o to, že příští týden v sobotu máme jet na rodinnou dovolenou. Já mám v neděli nastoupit do nemocnice.
Plán je takový, že Michal s Natálkou pojedou v sobotu, jak to bylo naplánováno. Ze začátku moc nechtěl. Jenže Natálka se moc těší na sestřenice. A asi by nezvládla, kdybychom nejeli ani jeden.
Takže pokud se nic nezmění, pojedou v sobotu. Do MOU mě v neděli odveze Kača. Jako zvládla bych dojet šalinou, ale předpokládám, že bude po psychické stránce lepší, pokud bude někdo se mnou.
Zatím vůbec nevím, co si mám sebou vzít. Předpokládám, že mi to řeknou příští pátek, kdy mám do MOU donést výsledky předoperačních vyšetření a vyplněný anesteziologický dotazník.
No a v pondělí 22.7. mě pak čeká operace. Pokud proběhne vše v pořádku, tak mě v úterý (teoreticky možná i v pondělí) pustí domů.
Ptala jsem se chirurga, zda bych rovnou mohla jet na chatu za rodinou. Že to není daleko od Brna (cca hodinu) a že tam budu odpočívat (což je pravda). Odvoz mám zařízený. Nic nenamítal, že prý sama poznám, na co se budu cítit.
Samozřejmě, že by bylo lepší být doma v Brně. Jenže raději bych měla výhled na rodinu a na les než na prázdný byt.
Ale možná to vidím moc růžově. To jsem celá já.
…
O pár minut a pár metrů dál. Nedávno se v Králově Poli místo sekáče (zastávka Kartouzská) otevřel nový bar/kavárna - Šílený myšák.
To prostředí a atmosféra. To je jiná liga. Jazz. To já ráda. A dokonce jsme se servírkou pro mě nějak poskládaly snídani. Kafe tady dnes nevyzkouším, ale určitě tu nejsem naposled.
Až se vyléčím, tak si sem večer zajdu na nějaký dobrý gin. Na oslavu.
Najím se a vyrazím do školky. Mám to pěšky asi dvacet minut.
Jinak můj nový životní styl se začíná vyplácet. Shazuju tuky, nabírám svaly. Včera jsem se na sebe důkladně koukala do zrcadla a všimla jsem si, že mám nějaké pevnější nohy.
Měřím se, mám o cca 3 cm méně nejen na stehnech, ale taky na zadku a pase. Vážím se, mám dole necelé 2 kg. Z 51 kg jsem šla dolů na 49 kg (zní to málo, jenže já měřím 159 cm). Což není moc na takový rozdíl v cm. Jenže pak váha ukazuje 23 % tuku. Dříve jsem mívala plus minus 26 procent (to bylo docela dost).
No, takže předpokládám, že mi narůstá svalová hmota. Svaly váží více než tuk. A já se kromě zeleniny snažím jíst i dost bílkovin.
Takže jej.
…
Sudánec mě překecal. Už mám objednané chytré hodinky, abych mohla lépe sledovat skladbu těla (nejen tuky, ale také svaly). Celkově bych si měla více zapisovat, jak se denně cítím. Nyní myslím po fyzické stránce. Únava, bolesti atd.
Můžu o tom více popřemýšlet zítra.
Nyní už je po osmé večer, takže se půjdu chystat do postele. Zítra je sobota, takže pokud vše půjde dobře, pojedu ráno na menší výlet.
13.7.2024
Je sobota dopoledne, dneska je Natálka s babičkou, tak jsem se rozhodla vydat do města. Konkrétně do brněnského podzemí. Uvidím, kolik toho stihnu projít, je toho tady v centru docela dost. Přemýšlela jsem totiž přes týden, kde by mohlo být trochu chladněji. Sklepy, ha!
Snad další den mi přišel e-mail z toho předplatného Kam v Brně, že k tomu dostanu další věci. A třeba právě vstupenku do Sklepa pod Novou radnicí. Hned jsem to posílala Sudáncovi. Když jsem mu řekla, že jsem si to za nějakých osm stovek předplatila, tak hodil takový ten pohled, co to zase vymýšlím za kraviny, ale že nic neřekne, když mám rakovinu.
Já jen, že jsem z toho měla radost. Jako z toho e-mailu. Ne z toho, že Michal kulil oči zbytečně. Dobře, tak z toho taky.
A jelikož zatím není vedro, rozhodla jsem se navštívit další kavárnu, Mitte cafe. Je to přímo v centru Brna, schované na nádvoří s krásným výhledem na radnici. Kafe mají výborné.
Celkově jsem se dnešek snažila moc neplánovat. I když pokud tohle bude číst Sudánec, tak se bude smát. Podle něj je hodina čtení o různých kavárnách, výstavách v centru Brna hodně.
Každopádně neplánovala jsem, kam a v kolik přesně půjdu, spíš jsem si sepsala seznam možností a podle počasí a chuti se můžu rozhodnout. To není tak hrozné, ne? A můžu to využít na nějaký další víkend. Ale to až v srpnu po operaci.
…
Nyní bych se chtěla ohlédnout zpět za minulým týdnem. Tohle jsem si zapsala minulou sobotu:
- pokračovat v pohybu, jídelníčku, meditaci, relaxaci
- zveřejnit tento Projekt Humr
- napsat newsletter (ale ne na téma AI a Python), ale s informací o mém novém projektu
- objednat se na genetické vyšetření
- meditovat a cvičit jógu podle Headspace před spaním
Co se týče pohybu, snažím se běhat každé ráno. Momentálně, kvůli počasí, jindy přes den není možné. Proto jsem tento týden nebehala v pondělí, úterý (ranní vyšetření) a čtvrtek (dospávala jsem po středečním večerním setkání). O to více jsem se ovšem chodila pěšky a když nemáme na bytě vedro, tak tancuju.
Již několik dní dělám takovou krátkou večerní předspánkovou jógu, takové protahování. A když píšu nebo pracuju na terase, tak sedím na zemi.
S jídelníčkem pokračuji dále. Jediný problém nastává, pokud mám jíst někde venku. Snažím se, abych přes den neměla ani chvíli hlad, a tudíž ani nemívám moc chuť na nějaké dobroty. A to ani po jídle, jak jsem to mívala dříve.
První jídlo jím tak kolem deváté, poslední kolem šesté večer. Vrátila jsem se tedy k myšlence přerušovaného půstu. Četla jsem to v několika knihách, že tělu prospívá, pokud má nějaký čas mezi jídly, kdy se nemusí věnovat trávení.
Meditaci se věnuji pár minut ráno a pár minut večer. Přes den se snažím sem tam zastavit a párkrát zhluboka nadechnout, abych nezapomínala zpomalit.
Třeba teď jsem na nádvoří hradu Špilberk v takovém malém útulném bistru, Babinský bistro. Přijde mi, že jsou tu jen samí turisté.
Byla jsem již na prohlídce podzemního labyrintu pod Zelným trhem a pak na prohlídce sklepu pod Novou radnicí.
Věřím, že v minulosti by mi myšlenky pořád někam odbíhaly a neposlouchala bych pozorně průvodce. Neslyšela bych, když vyprávěl o tom, že v minulosti využívali podzemní tunely k tomu, aby si prodloužili svůj sklep. Prostě začali kopat a někdy se prokopali k sousedům. Každopádně proto je v tom labyrintu tolik slepých uliček a různé části mají různé výšky. Nejníž jsme byli ve 12 metrech pod zemí.
Teď spánek. Poslední týden se před spaním snažím připravit tělo a mysl na spánek. Protahuju se, buď luštím šifry nebo si čtu, medituju. Mírné sedativum, co mi předepsala doktorka, jsem si vzala třikrát před spaním. Nepociťuji žádné vedlejší účinky. A upřímně věřím tomu, že časem to zvládnu i bez toho.
Dnes si ho brát nebudu, protože jsem si objednala sklenku bílého. Jsou skoro tři hodiny odpoledne, kafe už si dávat nechci. A tady se tak dobře sedí. No, takže tu budu sedět ještě tak minimálně hodinu.
Celkově jsem přestala pít víno večer, kromě středy večer, kdy jsem byla s kamarády venku.
I kofein ve formě zeleného čaje piju nejpozději kolem druhé odpoledne.
Tento projekt jsem zveřejnila a dala o tom vědět formou e-mailu, LinkedInu a komunit na Discordu.
Ale pořád jsem se neobjednala na to genetické vyšetření. Je možné, že se tomu vyhýbám schválně?
A co bych chtěla stihnout tento týden:
- pokračovat ve všech bodech své strategie
- objednat se na genetické vyšetření
- sbalit si zvlášť kufr na dovolenou a zvlášť do nemocnice
- v pátek v MOU (výsledky předoperačních vyšetření) zjistit, co vlastně s sebou
Dneska mám za sebou tolik zážitků, že se mi ani nechce přemýšlet, jen tak koukat kolem sebe.
---
Tak, ještě než jsem stihla zveřejnit včerejší záznam, tak mi psala Lucka T., že do nemocnice nepotřebuju kromě nějakého převlečení a toaletní potřeby. Děkuji, Luci, že tak pozorně čteš.
No a samozřejmě i MOU to má na svých stránkách. Že mě to nenapadlo dřív.
A večer jsem ještě přes Zoom mluvila s Danem S., který již má léčbu za sebou. Také svůj příběh sdílel.