Deníkové zápisky z týdne 6.11. - 13.11.2024

Tento týden proběhla další chemoterapie. Opět jsem se trochu prala se spánkem. Na druhou stranu jsem si užila čas s přáteli, ale bohužel za smutné příležitosti – loučili jsme se s jedním z nás.

9.11.2024

Prozatím se držím zdravá. Teď jsem to určitě zakřikla! 😅 Každopádně mi přijde, jako by v pondělí žádná chemo nebyla.

Abych byla upřímná, zase bojuji se spánkem. Některé dny se mi nedaří usnout třeba i hodiny. A myslím si, že je to jen o mé hlavě.

Mám prostě strach. Opět. Strach, že neusnu, že budu druhý den unavená a nebudu mít na nic chuť. Že budu koukat jen na televizi a nebudu se věnovat tomu, co mě opravdu baví, protože na to nebudu mít sílu. Navíc, vše se zvládá líp, když je člověk vyspaný.

Nemyslím na rakovinu, smrt ani podobné věci.

Přes den dělám všechno možné, snad i nemožné, abych večer lehla a spala. A opravdu se večer cítím unavená. Ale jakmile začnu usínat, mozek si to uvědomí, probere se a pak už to prostě nejde.

Ach ta moje hlava. Opravdu mým největším snem je jít si večer lehnout, během chvilky usnout a vzbudit se až ráno.

Jednu chvíli se mi zdálo, že se spánek začal zlepšovat, ale teď tomu tak opět není.

Jsem si jistá, že je to jen o mé hlavě, o tom, jak ke spánku přistupuji a jak o něm přemýšlím. Že kvalitní spánek je jako nějaký svatý grál, kterého dosáhnou jen někteří vyvolení.

Přijde mi to podobné jako můj dřívější vztah k jídlu. Jím hodně, zdravě, sem tam si dám nějakou „neřest“ a neřeším to. Běhám, protože chci, ne protože musím. A když nepůjdu (jako dnes), nic se nestane.

A vsadím se, že takový přístup by mi dřív přišel taky jako nedosažitelný.

A podobně to bude i se spánkem. Prostě neřešit. Tak neusnu. No a co.

Jiné téma.

Včera jsme s Michalem byli po x letech venku s našimi kamarády a známými. Ne že bychom nikam nechodili od doby, co se Natálka narodila, ale spíš jsme šli spolu na jídlo nebo si zastřílet.

Bylo to super, ale bohužel bych dala nevím co, aby to byla jiná příležitost než rozloučení s naším kamarádem.

Nebyl to klasický pohřeb. Spíš obrovská sešlost jeho kamarádů, rodiny, kolegů, sousedů...

Mluvila jsem s lidmi, které jsem viděla naposledy na kolejích. Z toho období mám tolik úžasných vzpomínek. Nejlepší byly fotky, kde jsme si říkali, kde to bylo vyfoceno a při jaké příležitosti. Prostě ty, co byly pořízeny na akcích, kde se všichni zřídili tak, že si na ně nikdo pořádně nepamatoval.

Přípitek od jeho partnerky byl nádherný. Podepsala bych se pod každé její slovo. Má můj hluboký obdiv, že to zvládla. Celkově ji obdivuju, jak dokáže přesně říct, co potřebuje, když se jí člověk zeptá. Věřím, že kdyby tohle uměl každý, život by byl mnohem jednodušší.

V posledních měsících jsem začala věřit, že co se má stát, stane se. Že nic se neděje bez důvodu. Ale v tomhle konkrétním případě mi přijde, že to bylo moc brzo. Tohle se nemělo stát.

Je smutné, že se lidé v takovém počtu scházejí až když se stane něco takového. Pořád si říkáme „až, až, až…“ A je mi jasné, že některé lidi už neuvidím, nebo možná ano. Na dalším pohřbu.

Včera se mě několik lidí ptalo, jak se mám, jak to zvládám. Takový ten soucitný pohled s nakloněnou hlavou.

Říkám, že dobře, že jsem moc šťastná, že je vidím, že žiju, že jsem tady.

Někteří mi nevěří. Někteří mě obdivují. Někteří to berou jako fakt.

Vím, že jsme se chvíli bavili o posmrtném životě. A překvapilo mě, kolik lidí doufá, že po tomhle životě něco je. Že tohle nemůže být vše.

A byla jsem až překvapená svou myšlenkou, že pevně doufám, že tohle je vše. Nic dalšího nemáme, tady a teď. Ničím dalším si jistí být nemůžeme.

A mě to vlastně ani nevadí. Spíš mě děsí myšlenka nějakého nekonečného posmrtného života. Vždyť by nám z toho hráblo.

Právě ta konečnost tomu všemu dává smysl. Kdyby nebyl konec, čeho bychom si měli vážit?

11. 11.

Tak opět v ústavu. Už mám po odběru krve. Díky zavedenému PICu to je rychlovka, ale ta věc mě tak trochu štve, svědí mě a tlačí. Prý to po dnešním převazu po chemo bude lepší. Tak jsem zvědavá.

Taky jsem zvědavá, jak jsou na tom bílé krvinky, protože já se cítím dobře. Jenže to jsem se cítila i dříve, když mi doktor oznamoval, že tam mám jen pár nebožáků.

Říkala jsem si, že bych po delší době mohla udělat menší rekapitulaci toho, jak se cítím, co dělám, co se mi honí v hlavě.

Začneme tím jednodušším. Životní styl.

Mám hlad. Nečekaně. Půst už nedržím tak dlouho, včera jsem měla obří snídani, dnes si dám pozdní oběd.

Ale stejně jsem už včera odpoledne měla velký hlad. Takže se těším, co dnes odpoledne všechno sním. V lednici mám nachystané čtyři různé polévky a přemýšlím nad tuňákovou pomazánkou.

Včera jsem se vážila a pořád si držím váhu 48 kg. Tedy co začala chemoterapie mám pořád stejnou váhu.

Jím hlavně zeleninu, ovoce a bílkoviny. Z mléčných výrobků hlavně jogurt a kefír. Happy vajíčka a sem tam maso. Vyhýbám se zpracovaným potravinám, ale sem tam si dám pečivo (třeba žitné) nebo nějakou „neřest“. V pátek večer jsem měla dokonce řízek.

Ale opravdu si myslím, že to je tím, jak to vnímám. Jak jídlo neřeším. Podle mě jsem si pocitem provinilosti a vnitřní kritikou ublížím mnohem víc než tím, že si dám kváskový chleba.

Běhám. Ale ne každý den. Třeba dnes. Zjistila jsem, že když ráno nejdu běhat, už se mi nechce. Místo toho jdu raději na dlouhou procházku. A jsem s tím v pohodě.

Co se týče harmonogramu dne, ten se někdy liší podle toho, jestli je chemo, únava po chemo nebo nachlazení, a taky podle toho, jestli jsem tu noc dobře spala. Ale řekla bych, že většina dní probíhá podobně. Ráno běhat, pokud to jde. Dopoledne pracuju, většinou doma, sem tam v kavárně. Odpoledne bývám s Natálkou, sem tam hlídá babička, takže můžu ještě chvíli pracovat.

Večer si spíš jen čtu, něco poslouchám, sem tam kouknu na televizi. Momentálně mi opravdu více vyhovuje chodit spát dřív.

O víkendech je to samozřejmě trochu jiné – víc socializace, míň práce.

Když to tak píšu, zní to jako nuda. Ale já jsem hrozně spokojená.

Tím vlastně navazuju na psychický stav. Je to jiné. Diametrálně odlišné od toho, jak jsem se cítila a přemýšlela před pár měsíci.

Vnitřní kritik ustoupil do ústraní. Samozřejmě, že někdy trochu pindá, když nejdu ráno běhat, ale už ho spíš ignoruju.

Přijde mi, že žiju o dost víc v přítomnosti. Už skoro neřeším, co jsem kde komu řekla. Už tolik neplánuju. Tedy minimálně přes den.

Samozřejmě, že nechci umřít. Ani teď, ani za deset let. Mám toho tolik, co bych chtěla vytvořit, zažít. Ale taky vím, že budoucnost prostě neovlivním. Ano, je to naprd, ale je to tak.

Prostě jsem tady a teď v tuto chvíli.

Jo, málem bych zapomněla. Už kapu.

Doktor se culil hned ve dveřích. Krvinky jsou téměř v normě. Takže příští týden bude jen stacionář. Místo pěti hodin tady budu jen dvě. Jé!

12.11.2024

Je půl čtvrté ráno. Už jsem to vzdala. Byla jsem tak naštvaná, že jsem raději z postele vylezla.

Přijde mi, že celý můj den není nic jiného než příprava na spánek, ale mé mysli je to jedno. Ta si prostě řekne: „Ty spát nebudeš. Já si chci přemýšlet, chci vymýšlet zajímavé věci, chci plánovat.“

Pravidelnost v jídle, pohybu, v době vstávání i odchodu do postele. Zdravé stravování. Málo kofeinu a jen dopoledne. Nepiju téměř alkohol, poslední jídlo před šestou hodinou.

Večer si lehnu unavená. Začnu usínat. A najednou bum, jsem probuzená.

Zkouším různé techniky. Hluboké dýchání, počítání, vizualizace, vystoupení z myšlenek. A nic.

Naštvaná vstávám, protože už to fakt nemá smysl. Po šesté bych se stejně probudila.

Přijde mi, jako by se moje mysl spánku záměrně vyhýbala. Ale tuším, že v pozadí je strach. Že neusnu. Že následující den nebude podle mých představ, protože prostě budu unavená.

Asi se bojím, že mi únava vezme další den. Že místo toho, abych dělala, co mě baví a těší, budu protivná a ten den bude stát za nic.

Už vím, jak moc dokáže být život fajn. A možná o ty běžné dny nechci přijít kvůli únavě.

Je to jako začarovaný kruh.

13.11.2024

O den a osm hodin spánku později.

I když jsem včera nespala, přesto byl ten den úplně v pohodě. Díky vstávání o půl čtvrté jsem toho spoustu stihla.

Skoro za tmy jsem byla běhat. A uběhla jsem v kuse tři kilometry. Pracovala jsem doma, pak šla pěšky do kavárny, kde jsem si četla a zpracovávala poznámky.

Čtu podruhé knihu Pořiďte si druhý mozek kvůli chystanému workshopu pro Junior.guru. A tentokrát si dělám poznámky, a to na papír. A baví mě to.

Odpoledne pak s Natálkou. A to už jsem tedy začínala být dost unavená. Takže nějak po deváté už jsem spala.

V noci jsem se vzbudila jen jednou a krátce. A spala skoro do šesti. A opět byla běhat.

Běhat skoro za tmy v takovém sychravém počasí mi vůbec nevadí. Jsem nadšená z toho, že dokážu běžet dlouho, aniž bych byla nějak extra zadýchaná. Jsem nadšená z toho, kolik mám pak energie. A ty nápady, které se za běhání vynoří, jsou taky fajn :-)

V životě by mě nenapadlo, že budu běhat ve dvou stupních.

Mám energie na rozdávání.

Myslím, že se mi potvrdilo, že ta moje nespavost je jen o mé hlavě. Možná pokud se prostě smířím s tím, že se může stát, že neusnu, a budu s tím v pohodě, tak pak prostě usnu :-).