Deníkové zápisky z týdne 29.10. - 5.11.2024

Tento týden jsem si užila chvíle s rodinou, vrátila se k běhání a měla velkou radost z toho, že moje chemoterapie přechází na mírnější režim.

29.10.2024

Dneska ráno jsem byla doprovodit Natálku do školky. Většinou ji ráno vodí Michal, ale dnes nemohl. A bylo to fajn. Procházka na šalinu pěkně při podzimním sluníčku.

Vidět ji, jak se do školky těší. Jak mi sotva zamává ve dveřích, aby už mohla jít zase si hrát. Ne že by si dnes už dost nehrála. Kvůli posunu času vstávala o půl páté.

Na druhou stranu se naučila hrát si ráno sama. Jde se sama vyčurat a pak si hraje v pokojíčku a nebudí nás. Večer jí nachystáme i malou svačinku a čaj, takže se může najíst. Zní to krásně, jenže i když se snaží být potichu, moc jí to nejde.

A teď sedím v kavárně a čekám na snídani. Prošla jsem se kousek pěšky.

Třeba zítra půjdu běhat? Už jsem nebyla ani nepamatuju, a díky posunu času je ráno brzo světlo.

Odpoledne možná zajedu do Impact Hubu na setkání Na volné noze. Chtělo by to trochu socializace. Ale jen na chvíli, poslední, co bych chtěla, je znovu onemocnět.

Další dobrou zprávou je, že už jsem si několik dní nedávala Neurol na spaní. Prvně jsem nemohla, protože jsem měla kodein, abych se trochu vyspala. Myšleno kvůli kašli. Čím míň prášků beru, tím líp.

No a pak jsem si řekla, že to zkusím i bez něj. Že je kdyžtak v šuplíku.

Dalším důvodem bylo, že už jsem musela zvýšit dávku z 0,25 na 0,5, a to není dobré znamení.

Třeba pomáhají ty červené brýle před spaním. Sice v nich vypadám doslova jak dědek, ale možná že to opravdu pomáhá. Uvidíme, ještě je krátká doba na nějaké výsledky.

Psychicky se cítím také dobře, jako není to jak v létě, ale přijdu si prostě spokojená.

1.11.2024

Včera a předevčírem jsem byla běhat. Úžasné. Šla jsem kolem čtvrt na sedm, kdy je ještě trochu přítmí. Mlha a pouliční světla.

To osvětlení je jen asi prvních sto metrů. Dál už ne, takže za úplné tmy bych běhat jít nemohla. To bych měla asi trochu strach.

Uběhla jsem zhruba kilometr a půl, druhou půlku jsem pak šla pěšky. Nic se nemá přehánět a nějak jsem cítila, že víc už by bylo na mě moc.

Dnes jsem běhat nebyla. Včera večer jsem se koukala do desíti na seriál a spala pak trochu déle. Takže už jsem to nestihla.

A světe div se, žádné výčitky za to, že jsem se dívala večer na televizi a šla spát o něco později. Žádné výčitky za to, že jsem ráno nešla běhat.

Je v tom tak obrovská svoboda. Ono to ani tak není o tom běhání či procházkách, ale o pobytu venku. Zvlášť před svítáním. Teď už vím, že se nemusím bát, že bych toho nechala, protože jsem jeden den nešla běhat. Když vám něco dělá tak dobře, tak se toho prostě jen tak nevzdáte. Vrátila jsem se k běhání i po třítýdenní pauze kvůli nemoci. A věřím, že bych se vrátila i po mnohem delší.

Celkově se cítím vlastně skvěle. Tak proč ne, je krásné dopoledne. Já sedím v oblíbené kavárně a píšu. Ale podobně jsem se cítila i včera a předevčírem.

Opravdu je znát, že fyzický stav má velký vliv na ten psychický. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem posledních pár dní mohla dopoledne pracovat a odpoledne být s Natálkou.

Tento týden je ve znamení úklidu a příprav. Zítra totiž přijede moje rodina, tak aby to u nás nějak vypadalo.

S Natálkou jsme teď uklízely a včera pekly, dnes ještě musíme nakoupit drobné dárky. Všechny tři neteře totiž mají narozeniny na podzim.

Ano, mohla bych všechno udělat, když je ve školce, ale to se mi upřímně nechce. Přeci jen je ve školce do oběda a tento ne moc dlouhý čas využívám na svoje tvoření. Tedy na práci.

Sice uklízení s čtyřletou zabere dvakrát více času. U uklízení se udělá třikrát větší nepořádek. No a proto přípravy zaberou tři odpoledne místo jednoho dopoledne :-).

Nějak jsem znovuobjevila kouzlo večerního nicnedělání. Ideálně ani nekoukat do telefonu. Zjišťuju totiž, že to červené světlo má fakt vliv na rychlost mého usínání.

Včera jsem se sice koukala na televizi, ale právě s červenými brýlemi. No a jako není to úplně ono.

Lepší je, když jsem v ložnici, kde mám červené osvětlení, takže si můžu například číst a nemusím mít brýle.

A je hrozně fajn jít do postele unavená s pocitem, že brzo usnu.

Když se někdy poohlédnu zpět na svůj starý život, přijde mi, že je snad úplně vše jinak.

Ať už se to týká takové té povrchní úrovně, jak jím, hýbu se, jak trávím dny a večery, nebo té hlubší úrovně, tedy jak přemýšlím, jak o sobě přemýšlím, jak se k sobě chovám.

Ano, možná je podobný takový ten denní harmonogram. Tedy dopoledne práce a odpoledne Natálka.

Jenže dřív by mě nenapadlo jít pracovat jinam. Měla jsem ty svoje plány, deadliny a pravidelnost. Teď mi přijde, že na to jdu opačně. Teď pracuju na tom, co mě baví, a ono z toho něco vznikne.

A dřív jsem hledala způsoby, jak pracovat třeba i s Natálkou nebo po večerech. Teď už na to, slušně řečeno, kašlu. Prostě se mi nechce.

Jako sem tam se mi stane, že se mi chce pracovat i večer. Tak pracuju. Ale není to moc časté.

4.11.2024

Nebaví mě to a nebaví mě. Nebaví mě čekat na doktora a pak na chemo. A to nemluvím o tom hladu. Včera odpoledne jsem nedokázala myslet na nic jiného než na jídlo.

Víkend byl fajn, v sobotu tu byla rodina, šli jsme k lesu na stezku odvahy, kterou pořádal areál U mravence. A jedla jsem a jedla. Jako celkově jím hodně, většinou tak pět jídel denně. Ráno zeleninové smoothie, pak kaši s ovocem, polévku, nějaký menší lehčí oběd a lehčí večeři. No, ale v sobotu jsem jedla ještě víc :-). Věděla jsem, co mě čeká.

Včera, tedy v neděli, byl Michal s Natálkou na zahradě, tak jsem měla klid. Většinu času jsem si hrála s Obsidianem a doplňovala různé poznámky v rámci plánovaného workshopu, který chystám pro junior.guru. Ale upřímně mi to moc nešlo, mysl pořád odbíhala k tomu, že mám hlad.

Večer už to bylo lepší, protože klasicky přestávám jíst tak kolem páté večer. Tělo je zvyklé na to, že večer se už prostě nejí.

Už mám na Rohlíku vybraný částečně nákup. Snědla bych nejen slona, ale celou zoologickou zahradu. Jinak řečeno, na zítřek se těším jak malé dítě na Vánoce.

A nevím, jestli teď zvládnu psát o něčem jiném než o jídle :-). Jako trochu vtipné to je.

Jen se ještě na chvíli vrátím ke dnešku. Ráno jsem měla takovou menší operaci. Zaváděli mi hadičku do žíly, říká se tomu zkráceně PICC. Je to kvůli tomu, aby mi pokaždé nemuseli napichovat žíly na levé ruce. Na pravé to nejde kvůli odebraným uzlinám.

Dali mi lokální anestezii do levé paže a za chvíli bylo hotovo. Blbé je, že to trochu překáží.

Pak jsem šla rovnou na odběr krve a teď čekám na onkologa.

Už jsem dopila kafe a teď piju čaj v kavárně No Feet, což je taneční studio s kavárnou přímo naproti MOU. Ještě jsem tu nebyla, ale kdybych mohla, tak se tu i najím. Někdy příště.

Jen menší odbočka zpět do minulosti. Dřív bych byla trochu nervózní z toho, že mám jít do kavárny, kde jsem ještě nebyla, navíc se šátkem na hlavě. Dnes nehnu brvou.

Dnes by měla proběhnout čtvrtá dávka chemoterapie. Píšu „měla“, protože ještě nevím, jak dopadnou výsledky krve. Přijde mi, že už tolik neřeším to, že by nemusela proběhnout. Vím, že to neovlivním.

Ale pokud proběhne, tak je to malý důvod k oslavě. Chemo sice neskončí, jsem zhruba v půlce, ale následující dávky už by měly být mírnější.

Čeká mě dalších 12 „mírnějších“ dávek každý týden. Tak teď nevím, jestli je to důvod k oslavě, protože ty kolečka (odběr krve, čekání, doktor, čekání, chemo) budou probíhat každý týden. Z toho teď radost moc nemám.

Mám radost z toho, že jelikož chemo nebude tak agresivní, půst by mohl být kratší.

Teď nejím zhruba necelých 70 hodin jednou za tři až čtyři týdny. Což zatím nemělo žádný vliv na mou váhu. Ale držet takový půst každý týden je nemyslitelné.

Takže to zkrátím. Zatím nevím jak. Zda před chemo nebo po chemo. Prostě vyzkouším, uvidím a popřípadě upravím.

Jestli mi to za to stojí? Rozhodně.

Po třetí dávce chemoterapie nevolnost nebyla snad žádná. A to za to stojí všemi deseti. Navíc po půstu mám tak neuvěřitelnou chuť na jídlo. Jím hodně, zdravě a mám z toho radost. Nehubnu.

A plánuju, že i po skončení chemoterapie budu jednou za čas držet půst.

No nic, dopito. Čas se přesunout do čekárny mezi ostatní onkologické pacienty.

...

Ono opravdu nemá smysl se s něčím trápit dopředu, protože situace může být jiná.

Na chemo sice jsem, ale už na té „mírnější“ verzi. Tedy na té, co bude probíhat každý týden.

Jelikož jsem měla opět nízký počet bílých krvinek, pan doktor usoudil, že se vynechá ta čtvrtá agresivní dávka.

Prý se to běžně stává a zajišťovací léčba se v průběhu upravuje, aby to mé tělo zvládlo.

Blbá zpráva je, že mám ten imunitní systém fakt oslabený a i běžné nachlazení by mohlo být nebezpečné. Čímž by se mohla protáhnout léčba.

Dobrá zpráva je, že k onkologovi a na krev nebudu muset chodit každý týden, jen jednou za tři týdny. Půjdu tedy rovnou a pouze na chemo.

Takže čas strávený v MOU nebude tak dlouhý.

A samozřejmě kratší půsty. Vedlejší účinky už by prý němly být tak náročné. Nejvýraznější je prý necitlivost v konečcích prstů.

Tak bych řekla, že ta nejnáročnější část léčby je za mnou.

Skáču radostí jak Natálka do listí 🙂.

5.11.2024

Než zveřejním týdenní záznam, tak bych ještě chtěla napsat pár vět.

Včera jsem se nemýlila. Opravdu ta dávka chemoterapie byla jiného druhu.

Ano, byla jsem včera hodně unavená, ale to kvůli premedikaci. Na název si nepamatuju, ale prý to je kvůli možným alergickým reakcím.

Ale nebylo mi vůbec špatně, ani včera, ani dnes. Dobře jsem se vyspala a o půl sedmé jsem šla běhat.

Také jsem s nadšením pracovala. Především jsem se bavila přípravou workshopu na Obsidian.

Jo a taky jsem četla na terase a za chvíli půjdu na procházku.

Asi tedy není potřeba dodávat, jak se cítím 🙂.

A teď už jen neonemocnět.