Deníkové zápisky z týdne 15.7. - 21.7.2024

Navštívila jsem psycholožku. Zjistila jsem, že mi odeberou všechny uzliny v podpaží . Byla jsem přijata do MOU na Žlutém kopci, kde mě čeká operace následující den.

15.7.2024

Včera jsem nepsala, protože se mi prostě nechtělo. Jenže dnes už jsem se na psaní opět těšila.

Prvně bych chtěla poděkovat všem, co mi napsali. Je vás opravdu hodně. Ještě doteď píšu odpovědi. Každý den odpovím na pár.

Byla jsem překvapená, kolika lidem projekt pomáhá. A to bez ohledu na to, zda mají rakovinu či ne. Což mě samozřejmě moc těší. Na druhou stranu si tohle nesmím brát jako závazek. Primárně je potřeba, abych myslela sama na sebe. Věřím, že určitě budou dny, ne-li týdny, kdy se mi prostě chtít psát nebude. A je to v pořádku. Což je mimochodem další zpětná vazba, kterou jsem párkrát obdržela.

Jakože na sebe nemám být moc přísná. Že mám poslouchat své tělo. Jenže moje tělo hlavně ze startu nemělo dvakrát chuť do běhání. Nebo nemělo chuť a rozhodně pořád nemá chuť na brokolici nebo celer. Věřím, že většina Američanů pravidelně poslouchá své tělo a proto vypadají tak, jak vypadají.

Já vím, že momentálně potřebuji nabrat svaly. Protože jich mám žalostně málo. A tím, že jsem dala pryč ze stravy veškerý přidaný cukr, jím potraviny, které mají nízký glykemický index, tak nemám chutě. Jakože nemám po jídle chuť na sladkosti. A také mám díky tomu spoustu energie. Vypadám mnohem lépe. Cítím se dobře.

Samozřejmě, že jsou chvilky, kdybych se na to nejraději vykašlala. Ale naštěstí jich není moc.

Možná bych tedy neřekla poslouchat své tělo. Spíše dát na nějaký zdravý úsudek, selský rozum. Jakože teď jsem na tom psychicky dobře, tak proč nedělat to, co stojí trochu námahy? Něco, co bude mít dlouhodobý pozitivní efekt.

A jako fakt nějaký dortík/kobliha/pizza může jakkoliv pomoci? Kromě těch pár minut, co to člověk jí? Opravdu to může jakkoliv psychicky pomoci? Protože tělu to rozhodně nepomůže. Člověk se tím akorát přecpe (vysoký glykemický index) nebo musí odolávat chuti na další. A pak si uvědomí, že další může mít třeba až za týden/měsíc atd., a akorát ho to zdeptá. Prostě jen přemýšlím, zda tyhle krátkodobé "požitky" jsou zapotřebí.

Já vím, že teď se mi to mluví, když se cítím dobře. Že jinak to uvidím, až mi bude zle například z chemoterapie. Že možná budu ráda za cokoliv, díky čemu mi bude alespoň na chvíli dobře.

Takže momentálně (minimálně do operace), chci dělat pro své tělo co nejvíce můžu, i když se mu to sem tam nebude líbit. Protože teď můžu. A pak uvidíme. Ale rozhodně se nebudu sebemrskat, pokud se budu ládovat při chemoterapii zmrzlinou, protože to bude prostě jediné jídlo, které dokážu sníst. A tomu říkám zdravý úsudek. Předpokládám, že tak to mysleli všichni, co mi psali, ať na sebe nejsem moc přísná.

---

Jsme s Natálkou v parku na pikniku. Třeba si zvládne pár minut hrát sama a já tak můžu dále psát.

Původně jsem si myslela, že se budu chtít vídat s lidmi, kteří mají taky rakovinu. Tedy ze startu jsem si to myslela. Proto jsem po zjištění diagnózy dívala na Smysl pro tumor. Nepřipadala jsem si tak sama.

Jenže poslední věc, která by mě momentálně trápila, je pocit samoty.

Zaprvé já jsem ráda sama. I dříve jsem si myslela, že mi nevadí být sama. Jenže když jsem byla sama, tak jsem tu hlavu potřebovala pořád něčím zaměstnávat – pracovat, poslouchat, koukat. Asi by mě nenapadlo jít jen tak ven pouze s klíči od bytu.

Je až neuvěřitelné, jak mi během dne nezabíhají myšlenky někam bokem. Prostě jsem v přítomnosti. Neříkám, že je to tak vždycky, ale je to tak podstatně více než dříve.

Předpokládám, že je to právě tím, že si ráno vyběhnu a nechám si hlavu dělat, co chce. Už se nesnažím to nijak korigovat. Ale během dne a primárně večer se pak snažím meditovat. A samozřejmě tohle psaní. Díky tomu všemu se dokážu lépe soustředit a dostávat z hlavy ven, co potřebuju.

Je úžasné jen tak být. Jen pozorovat. Nestrachovat se nad tím, co bude, nepřemítat nad minulostí. Protože ono je to jedno. Záleží jen na tom, že teď jsem tady.

No, budu muset svého filozofování zanechat a pokračovat jindy. Už bychom měly jet domů a večer se chystám na takový menší koncert.

16.7.2024

Tak dnes bych se chtěla prvně trochu pokárat. Včera jsem popisovala, jak ty krátkodobé požitky ve formě dezertů, pizz a podobně vlastně nestojí za to, a pak si dám večer na koncertě víno.

Nechci se kárat ani tak za to víno, ale spíš že kážu vodu a pak piju to víno. Doslova.

Tímto bych chtěla poděkovat slečnám z Vinařství Václava Šalši, že se nade mnou slitovaly a odpustily mi ty chybějící dvě koruny.

Amfiteátr - areál bývalého pivovaru, Řečkovice

Abych to vysvětlila. Včera hrál v Řečkovicích Pavel Čadek. Myslím, že se jedná o žánr cellofolk. No a ty jeho jsou většinou vtipné anebo takové poetické a mají hloubku.

---Menší onkologická odbočka---

Během psaní mi volal onkolog. Psala jsem mu včera, jak dopadla biopsie uzliny. Bohužel výsledek byl pozitivní. Což jsem nějak tušila, protože hold na MRI byla trochu zvětšená. Ale nějak jsem doufala, že to třeba mohlo být něčím jiným. No tak ne.

Ono ve výsledku se nic nezmění. Při operaci by ji stejně vzali. Protože se jedná o první uzlinu, do které by se rakovina mohla šířit. Této uzlině se říká sentinelová. A díky biopsii bude chirurg přesně vědět, která to je. Byl totiž do ní zaveden tzv. klip. Což je podle ChatGPT takový kovový marker.

A na základě podrobného histologického rozboru sentinelové uzliny se určuje další postup léčby.

Pokud v ní bude přítomno malé množství rakovinotvorných buněk, tak by se teoreticky nemusely odstraňovat další uzliny. V opačném případě pak nejspíš proběhne druhá operace, kdy mi odstraní více uzlin z oblasti podpaží.

Na základě rozboru sentinelové uzliny a odebraného nádoru z prsu se pak bude rozhodovat o další léčbě. Jinak řečeno, zda bude chemoterapie.

Radioterapie bude určitě. To mi onkolog dnes řekl. Ale ta probíhá snad vždy u rakoviny prsu.

Ptala jsem se, jaký by byl postup v horším případě, tedy že by muselo být chemo. Řekl, že start tak zhruba v druhé půlce srpna. Délka zhruba 3-6 měsíců. Naštěstí ambulantně.

Jinak co se týče operace, nic se nemění. V neděli nástup, v pondělí operace.

Ještě na chvíli zpět k těm uzlinám. Ještě nedávno, nebo možná to ještě tak někde dělají, se odebíraly automaticky všechny uzliny v podpaží. Jakože pro jistotu. A kolikrát to ani nebylo potřeba. Ono to má totiž negativní důsledky. Lymfedém například. Chybějící uzliny naruší tok lymfy, takže vznikne otok ruky. Bolest, snížení pohyblivosti pravé ruky. Ale na druhou stranu dá se s tím nějak pracovat a předcházet tomu.

Každopádně dnes už se většinou neberou automaticky všechny uzliny, pokud k tomu není důvod.

Takže teď doufat, že je zasažena pouze jedna uzlina. Nic momentálně nenapovídá tomu, že by to bylo opačně. První ultrazvuk neodhalil zvětšenou uzlinu. Tu odhalila až MRI a jenom tu jednu.

Proč je tato informace důležitá?

Rakovina může přecházet (metastázovat) z prsu buď do lymfatických uzlin (což je nejčastější) nebo do krve a pak se uchytit na dalších orgánech. Ta první varianta má mnohem vyšší procento na vyléčení než ta druhá.

Je důležité vědět, v kolika uzlinách je rakovina, protože to určuje rozsah šíření nemoci. Pokud se rakovina rozšířila pouze do jedné nebo několika málo uzlin, je šance na úspěšnou léčbu mnohem vyšší než v případě, že je postiženo více uzlin. Lékaři tomu říkají staging, tedy stanovení stádia rakoviny. Čím více uzlin je zasaženo, tím vyšší stadium a tím agresivnější musí být léčba.

Bohužel, není možné zcela jednoznačně určit, zda rakovina není v krvi, protože rakovinotvorné buňky mohou být přítomny v krevním oběhu, aniž by byly detekovatelné běžnými testy. Přítomnost rakoviny v krvi lze zjistit až tehdy, když se vytvoří metastázy, které jsou viditelné například na PET CT.

Aby byly metastázy detekovatelné, obvykle musí být velké kolem 5-10 mm. Menší ložiska jsou obtížněji detekovatelná.

PET sken funguje na tom základě, že rakovinové buňky spotřebovávají hodně glukózy. Pacientovi se podá malé množství radioaktivní glukózy, kterou rakovinové buňky absorbují více než normální buňky. Poté se provede skenování, které ukáže, kde se tyto buňky nacházejí. Místa s vysokou koncentrací glukózy se zobrazí jako jasné body, což lékařům pomáhá najít rakovinové buňky v těle.

Uf, tak doufám, že jsem vše vysvětlila správně. Ty poslední odstavce jsem dávala dohromady s ChatGPT. Samotné mi chvíli trvalo pochopit, co to znamená např. sentinelová uzlina.

---Konec onkologické odbočky---

Tak zpět ke včerejšímu večeru. Ptala jsem se pár lidí, ale nikdo neměl čas, tak jsem šla sama. Místo koncertu jsem měla pět minut pěšky od bytu, takže proč ne. A udělala jsem dobře.

Bylo to fajn. Teda až na to, že lístek jsem musela platit hotově a stejně tak víno. No a já u sebe většinou moc hotovosti nenosím. Proto ty chybějící dvě koruny.

Šla jsem spát kolem půl jedenácté. K ránu kolem čtvrté jsem se vzbudila a nemohla jsem usnout, tak jsem asi po půl hodině přešla do jiné místnosti, poslouchala hudbu, co mi poslal Tomáš V., a četla si. Asi po půl hodině jsem šla zpět do postele a usnula.

Postel by měla být místo, kde se ideálně pouze spí. Žádná televize ani práce. Jde o to, aby si mozek spojil postel se spaním. Teda nevím, zda to neporušuju tím, že do postele už chodím tak hodinu před spaním, abych si mohla číst či meditovat. Ale když já se tak těším, že už si lehnu na tu naši tvrdou matraci.

A spala jsem asi do půl sedmé. I když jsem se necítila úplně svěží, šla jsem běhat.

Na a dopoledne právě volal onkolog.

A nebudu dělat hrdinku. Samozřejmě, že jsem brečela.

Když jsem mluvila s doktorem, tak to bylo docela v pohodě. Chtěla jsem získat co nejvíce informací. Navíc ten doktor to uměl podat tak, že se vlastně nic neděje, že ta uzlina by stejně byla odebrána.

No a pak propukl pláč. Chtěla jsem to dostat ven. Na druhou stranu už jsem se necítila tak bezmocná a zoufalá jako ty první dva týdny. Neříkám, že jsem dnes nějak extra veselá. Jsem trochu otupělá, chvilkami smutná a i docela unavená.

Takže bych řekla, že jsem tuto špatnou zprávu zvládla docela dobře. Ale uvidíme, co bude zítra.

Dnes mi také volala psycholožka z MOU. Mohu se za ní stavit v pátek dopoledne. Což je fajn, protože mi asi o víkendu nebude úplně hej.

Jo a už mám chytré hodinky. Nějaké nové od Samsungu. Vybíral Sudánec. Takže už můžu pravidelně sledovat nejen spánek, tep, kroky, ale také kolik mám svalů a procent tuku v těle. Umí to i třeba stress, tlak, nějaké energy skóre, age index (něco s metabolismem). Jako je toho fakt dost. To zjistím postupně co to vlastně vše umí, až tam budu mít nějaká data.

No, půjdu pomalu do postele. Jsem po dnešku unavená. Snad bude zítra lepší den.

17.7.2024

Dneska zatím dobrý.

Jelikož byl pro mě včerejšek trochu náročnější, vzala jsem si večer to sedativum od doktorky. Usnula jsem po deváté a kromě jednoho vzbuzení jsem spala do skoro půl šesté. I hodinky jsou spokojené.

A když jsem ráno běžela, tak koho nepotkám? Koně. Jen si tak sám vykračoval. Koukám a nikde nikdo. Tak říkám, co tu děláš? Klepu na ranč, tam taky nikdo. Tak jsem nějak otevřela tu jejich hlavní bránu a koně navedla za ni.

Běžím zpátky, narazím na sousedy pejskaře, tak jim to vykládám. Napadlo mě totiž tam zavolat, jenže u sebe nenosím telefon. No a zjistím, že to se jim sem tam stává, že se koně nezatoulají.

Takže veselo od rána.

Už o půl desáté ráno jsem měla přes deset tisíc kroků. Jela jsem s Natálkou k doktorce na kontrolu váhy a výšky (hold je trochu prtavá), pak do školky a pak do města na kafe/oběd s kamarádem.

Za mě velmi příjemné dopoledne.

...

Asi před dvěma dny jsem začala rozvíjet myšlenku na téma setkávání s dalšími lidmi s rakovinou. Ať už vyléčenou či ne.

Moje úvaha začala tím, že sama jsem vlastně ráda. No a dál jsem se v této úvaze nedostala.

Ale také mám ráda lidi. Prostě nemám to nějak vyhraněné, zvládnu obojí. Jediné, co mi vadí, je masa lidí. Jakože obrovské koncerty a podobně (to zvládnu jednou za čas).

Samozřejmě to, že člověk kolem sebe má lidi, neznamená automaticky, že samotu nepocítí. Ba naopak, řekla bych, že v dnešní době je to docela časté. Ale to by byla úvaha na jindy.

I když jednu věc bych k tomu měla. Nemůže to být tím, že v dnešní době máme tolik možností? Můžeme mít milion různých koníčků, názorů, pohlaví. Což je sice super, že máme tolik možností, jenže nejsme pak natolik odlišní?

Spíše bych chtěla vyřešit to, že nějak zatím nemám potřebu se stýkat s dalšími lidmi, co mají/měli rakovinu.

Moc nevím, jak to pojmout. Možná bych začala tím, že mi přijde, že mám nad svou nemocí kontrolu. Minimálně mám ten pocit. A již dříve jsem psala o tom, že pokud člověk má nad něčím kontrolu, nepociťuje strach.

A až na pár výjimek jsem za posledních pár dnů, vlastně možná už i týdnů, strach nepociťovala. A to díky tomu, že jsem tak změnila ten svůj život.

Mně opravdu přijde, že se již léčím. A to primárně formou potravin. Čím více knih čtu, tím více se ujišťuji v tom, že potraviny mají obrovský vliv nejen na prevenci, ale také i na vyléčení a následně zůstání v remisi (tedy že se rakovina nevrátí).

Já vlastně nevím, čemu se divím. Nevím, zda nás ten náš moderní svět tak zblbnul, že si myslíme, že léčit se dá jen pomocí léků. A že jen lékaři jsou ti, co nás dokáží zachránit.

Já teď nechci vypadat jako nějaká ezo mařka, ale neměli bychom trošičku více spoléhat sami na sebe?

Samozřejmě si nemyslím, že jen samotné potraviny jsou v mém případě dostačující. Jsem štastná, že žiju v době, kdy existuje tolik způsobů konvenční léčby.

Chemoterapie dokáže být velmi účinná. Jenže co když se podaří pár buňkám přežít? Co pak? Pokud se nebudu nijak bránit, tak se rakovina vrátí znovu a na úplně jiném místě (metastáze). To zní logicky, ne?

Například takové fytochemikálie jsou látky, které mají silné protirakovinné účinky. Tyto látky mohou zarazit tvorbu nových krevních cév pro nádory (bez toho nádory nemohou dále růst), podporovat programovanou buněčnou smrt rakovinných buněk (normální buňky, když jsou poškozené, tak spáchají sebevraždu, na rozdíl od těch rakovinotvorných) a snižovat zánět v těle.

Některé studie naznačují, že určité fytochemikálie mohou pomoci překonat chemoresistenci rakovinných buněk. Ono totiž ty rakovinové buňky, čím déle jsou v těle, tím více jsou odolnější.

No a tyto fytochemikálie se nacházejí v potravinách jako jsou kurkuma, borůvky, rajčata, zelený čaj či česnek.

Jenže ono to samozřejmě není tak jednoduché. Například nemůžu sníst pytel kurkumy, tím bych si akorát ublížila, doporučené denní množství je cca 2 gramy.

Jediné, co tím chci říci, je, že tím, jak žiju, můžu výrazně ovlivnit svou léčbu v MOU.

A tím se dostávám na začátek. Hodně lidí je prostě pasivních a nechávají léčbu na jiných. Nebo vám začnou hovořit o jiných pacientech: "No on nikdy nekouřil a stejně má rakovinu." "No a on je vegan a stejně má rakovinu."

Já z toho slyším jen to, že moje snažení nemá smysl. Navíc rizikových faktorů je několik a to, že někdo nejí maso a mléčné výrobky, neznamená, že má dostatečnou prevenci proti rakovině.

Nechci poslouchat to, jak mi někdo říká, jak mu z chemoterapie bylo hrozně zle. Že nezvládl jíst nic jiného než různé sladkosti. Nechci poslouchat strachy ostatních. Jsem ráda, že nějak zvládám ty svoje.

Možná to celé vnímám špatně. Možná je spousta lidí jako já a já tady jen plácám nesmysly.

Mně jde jen o to, že mi dalo hroznou námahu dostat se do takového stavu, ve kterém jsem. A proto jej nechci nijak ohrozit. Tedy samozřejmě v rámci toho, co je v mých možnostech.

Proč nad tím přemýšlím? Protože jsem dostala právě několik kontaktů na ženy, které se vyléčily z rakoviny prsu. Takže zvažuji, jestli se s některou třeba sejít či zavolat si.

Možná to může být i tím, že se blíží operace. No a hold dva dny budu s dalšími onkologickými pacienty. Tak se asi potřebuju ujistit, že jsem na správné cestě, že ať je ta rakovina jaká chce, že se prostě vyléčím.

19.7.2024

Včera jsem nepsala, prostě se mi nechtělo. Nějak ani nebylo co. S Natálkou jsme byly zase celé odpoledne v parku, takže den takto uteče velmi rychle. Ale řekla bych, že to byl fajn den a většinu času jsem se cítila dobře. Říkám většinu času, protože tříleté dítě dá v takovém vedru sem tam zabrat.

Ale dnešek je jiný. Dovedla jsem Natálku do školky a poté jela do MOU. Mluvila jsem s anestezioložkou, zapsala se na příjmu na neděli, mluvila se sestřičkou na lůžkovém oddělení. Zní to komplikovaně, ale vše to zabralo ani ne hodinu. Navíc všichni jsou hrozně milí.

Čas operace v pondělí ještě nevím. Prý se to rozhoduje den předem a přednost mají starší lidé. Protože před operací by se nemělo 6-8 hodin pít, což v noci tak nevadí. Ale přes den je to horší, takže předpokládám, že přijdu na řadu asi nakonec.

Ale ono je to ve výsledku jedno. Vezmu si s sebou tablet, nějakou knížku a šifry. Jo, dneska jsem si koupila nové od Albi. Z nějaké série Mozkovna.

Samozřejmě, že mám nachystané i nějaké zdravé jídlo. A ono toho vlastně moc nepotřebuji.

No a po tom kolečku ohledně chystané operace jsem byla ještě za psycholožkou. Všechno si tak pečlivě zapisovala, jako moji diagnózu, kdo jsem, co dělám.

A pak jsme se dostaly k tomu, co mě momentálně nejvíce trápí.

Řekla jsem ji spánek. A pak, že nevím, zda brát antidepresiva, co mi předepsala doktorka.

Spánek. Na dnešek to bylo zase špatné. I když dodržuji snad vše co se týče té spánkové hygieny a i když se cítím díky své večerní rutině unavená, stejně pak neusnu.

Respektive já tak jakoby zaspávám, jenže pak když začnu usínat, vzbudím se, a několikrát dokola. Dýchám zhluboka, ani nijak obzvlášť nepřemýšlím, protože se cítím unavená. Jenže začnu usínat a za chvíli jsem zase vzhůru.

No a když se to děje opakovaně, tak už z toho začínám být nervózní a nakonec mě to probere úplně. Tak jdu do jiné místnosti si číst. Vrátím se do postele, nejde usnout, tak si jdu zase číst. A pak kolem druhé už vytuhnu.

Je to fakt na palici.

Na druhou stranu, co chci? Většinu života jsem měla problém se spaním. A to primárně proto, že jsem nedodržovala spánkovou hygienu. A také protože jsem nijak neřešila můj problém s věčným přemýšlením a s mým chronickým stresem.

Což jsem říkala i psycholožce. Jakože ta moje snaha o lepší spánek je v rozsahu pár týdnů.

Tak se mě ptala, jak se mi spí a jak se cítím, když si vezmu Neurol (sedativum). Tak říkám, že nemám problém s usnutím, vzbudím se jednou a druhý den jsem plná energie.

Ona mi řekla, že tedy je v pořádku, když ho teď budu užívat. Mám totiž velmi slabou verzi - 0,25. A že se nemusím bát závislosti. Prý je teď důležité, abych spala. Něco jiného by prý bylo, kdybych problém se spánkem začala mít po stanovení diagnózy.

Určitě mám pokračovat s tím, co dělám. Tedy se svou cestou za lepším spánkem. Ale že je naprosto v pořádku, pokud si ten prášek vezmu. Vždyť mám rakovinu. Moje tělo potřebuje spát a pokud tak dobře reaguje na daný lék, tak proč si jej nevzít.

Takže Neurol na spaní ano. Ale na druhou stranu nesouhlasila s preventivním braním antidepresiv. Tedy v mém případě. Je fajn, že je mám k dispozici, ale pokud přes den zvládám fungovat, mám pozitivní náladu i přesto, že mám rakovinu, proč bych je měla brát?

Třeba to za nějakou dobu uvidím jinak, ale já s ní momentálně souhlasím.

O tom, že zvládám mnohem lépe zpracovat emoce, mi potvrdil i dnešní telefonát z MOU. Volal chirurg, když jsem byla na cestě domů.

Prý se nakonec rozhodli, že mi vezmou všechny uzliny v podpaží, ne jen tu jednu, u které se potvrdilo, že je v ní také rakovina. Protože celý ten odebraný vzorek z biopsie obsahoval karcinogenní buňky. Jinak řečeno, že se nejedná o nějaké malé zasažení uzliny.

Celé to znamená, že předpokládají zasažení dalších uzlin. Proto je vezmou všechny. Díky tomu pak budou vědět přesnější rozsah rakoviny a tedy i to, jak agresivní léčba bude. To chemo mě asi nemine. Ale kdo ví.

Telefonát proběhl asi před hodinou a půl. První půlhodinu jsem z toho byla nešťastná, ukáplo pár slz. Ale necítila jsem tak velkou bezmoc jako dříve. Ale nechala jsem ty emoce se dostat ven.

Pak jsem si řekla a dost. A začala jsem dělat věci, které mi zvedají náladu a ujišťují mě v tom, že já celé tohle zvládnu.

Dala jsem si polívku, která obsahuje několik potravin, u kterých bylo zjištěno, že mají protirakovinný účinek. Rajčatová polévka s tofu. Hodně olivového oleje, trochu lněného oleje. Česnek a bylinky. Trochu kurkumy. Nahoru sezamová a lněná semínka. Posypat mladými výhonky brokolice.

A k tomu číst knížku právě o výživě. Mně to prostě pomáhá. Může to znít bláznivě, ale mě to utvrzuje v tom, o co se snažím.

No a samozřejmě tohle psaní. A opravdu se cítím mnohem lépe. Ale pro jistotu si půjdu ještě zatancovat.

No a pak musím jít balit a uklízet. Natálka je dneska odpoledne s babičkou, abych právě měla čas vše připravit na jejich zítřejší odjezd.

20.7.2024

Tak už jsou všichni pryč. Byli jsme společně na obědě, moje, bráchova a ségřina rodina. Čtyři děti, respektive čtyři holky. No a brzo přibude další holka. No až budou všechny v pubertě, tak se z toho zblázníme.

Zatím to zvládám jakž takž. Ano, je mi smutno, ale říkám si, že za tři dny budu s nimi. To není tak hrozné. Dneska večer mám jít se známými ven na Mendelfest. A ráno v osm přijede Kača.

Mám tedy momentálně klid na psaní a sbalení věcí do nemocnice. Moc si toho brát nebudu. Tablet na psaní. Nějaké šifry na luštění.

Popřípadě můžu číst či něco poslouchat na telefonu. A nějaké zdravé dobroty.

Určitě si chci stihnout zítra ráno ještě zaběhat. Bude mi to chybět. Byla jsem i dnes. Mně to tak neuvěřitelně pomáhá. Pohyb a pobyt venku v přírodě. Nevím, kdy se budu moct k běhání či tancování vrátit. Několik týdnů? Ale zase nebudu tak zoufat, věřím, že procházky zvládnu za pár dní. Takže tak zle nebudu.

Našla jsem další věc, která mě uklidňuje. Jako večer. Když se mažu nějakým olejem, třeba kokosovým, levandulovým nebo šípkovým. Asi ten pohyb a ty vůně.

Řekla bych, že právě kvůli takovým maličkostem zvládám celou tu situaci s rakovinou. Jakože většinu času se cítím pozitivně, vesele, že to prostě celé zvládnu.

Samozřejmě jsou momenty, kdy se mi to moc nedaří. Třeba právě ten včerejší telefonát od chirurga. Odpoledne jsem se cítila ještě v pohodě, ale navečer se mi začaly objevovat ponuré myšlenky.

"Co si tady nalhávám? Vždyť mám rakovinu ve 3. stádiu (pozn. pokud jsou zasaženy uzliny, jedná se již o 3. stádium). To si fakt myslím, že se vyléčím? Kdo ví, kde dál to je, třeba na to zatím jen nepřišli. Až mi udělají PET, tak zjistí, že to mám úplně všude. Neměla jsi být tak hloupá a jít na kontrolu dříve. Třeba se z té narkózy ani neprobudím." No, a tohle se nějak odehrávalo v mojí hlavě. A do toho ještě stres z toho, že Michal s Natálkou odjedou. Na jednoho člověka to asi není málo.

Ale nějak jsem to zvládla. Večer jsem se po dlouhé době dívala na televizi. Dívali jsme se s Michalem na Dobré ráno, Brno. Jako nebylo to špatné, ale na "dycky most" to prostě nemá. Před spaním jsem si vzala Neurol a myslím, že až na dvě krátké probuzení jsem spala až někdy do čtvrt na sedm.

A myslím si, že právě různé činnosti mi pomáhají v tom, aby podobných myšlenek bylo co nejméně.

Třeba prvních pár dnů po dni D (tedy sdělení výsledku biopsie prsu) podobných myšlenek bylo hodně. Všude jsem četla, jak je důležité být pozitivní. Že nezabíjí rakovina, ale vlastní myšlenky. Jenže mně to prostě nešlo. Nechápala jsem, jak se někdo může přesvědčit a nepochybovat o tom, že se vyléčí.

Mysl je sice silná, ale rakovina je pěkně proradná, s prominutím děvka, která se roztahuje, jak jen může. Asi i proto jsem si říkala, že se zaměřím na 5 let. Že 5 let prostě dám, i když bude nejhůř. Nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že se vyléčím.

A postupně to nějak přišlo. Jenže není to permanentní stav. Ano, většinu dní tomu opravdu věřím. Jenže pak přijdou dny, kdy se dozvíte, že se rakovina stihla nasáčkovat do dalšího místa vašeho těla.

Takže začnete pochybovat. Prostě minulá Lucie, strach, strach a strach. Jenže pak se do toho začne motat i nová Lucie a říká si: "Hmmm, ale ta biopsie je tři týdny stará, mezitím už jsem stihla natolik změnit svůj život, že rakovina už to nebude mít tak jednoduché, ba naopak."

No a do takového pozitivního stavu mysli mě právě dostaly již zmíněné činnosti. Některé přispěly více, jiné méně. Důležité je, že to funguje jako celek.

Řekla bych, že nejvíce mi pomáhá právě pohyb a pobyt venku. Také jídlo - po správném jídelníčku člověk není ospalý a nemá chutě, ale spíše více energie. A samozřejmě meditace a mindfulness. Snaha být tady a teď.

Psaní tohoto deníku.

A pak je to samozřejmě spousta dalších věcí. To, že jsem já na prvním místě. Pracovat můžu až v okamžiku, kdy jsem spokojená. Tedy například po běhání, dobré snídaní či psaní.

Čtení odborné literatury, která se více či méně vztahuje k mému současnému stavu. Luštění šifer.

Chystání dobrého jídla - říkám si: "co dál ta rakovina nemá ráda?" a šup tam s tím, pokud se to do daného jídla alespoň trochu hodí.

Spánek a čas před spánkem. Pokud se dobře vyspím, tak ten další den je většinou beze dřiny. Není vůbec složité zůstat pozitivní.

A schválně jsem si ponechala na závěr čas s rodinou a kamarády. Protože je nesmírně důležité mít podporu lidí kolem sebe. To, že mě lidé podporují v tom, co dělám.

Jenže prvně vždycky potřebuju vyřešit sebe. Jakože můžu strávit kvalitní čas s ostatními, ale prvně potřebuju mít v hlavě jasno. Jinak řečeno, že prvně potřebuju přijít sama na to, jak se vyrovnat se situací. Nikdo jiný to za mě neudělá. A pak ten čas s dalšími je mnohem příjemnější.

Samozřejmě, že ne vždycky je to možné. Ale nikdo nechce trávit čas s takovými "emocucy", prostě s lidmi, kteří z vás vysávají energii. A já chci, aby lidem se mnou bylo dobře, bez ohledu na to, zda mám rakovinu, či ne. A právě proto to prvně potřebuju mít v hlavě srovnané.

Snad to dává smysl.

21.7.2024

Jsem ubytovaná. Nová adresa pro následujících 4 až 5 dní je Žlutý kopec 7.

Takto vypadá moje dnešní místo pro psaní. Je toho hodně co psát, takže začneme od začátku.

Ráno jsem byla vzhůru již po páté. A to i když jsem šla spát po půlnoci.

Ale i tak jsem šla běhat. Dneska mi pro změnu nešel naproti kůň, ale přeběhla přede mnou narychlo srnka.

Po osmé přijela Kača, daly jsme snídani a vyrazily. Nuda v Brně. Takže jsme byly za deset minut na místě.

Byla jsem hodně překvapená. A teď myšleno v dobrém. Patro s lůžkovým oddělením téměř prázdné. Tipuju sedm lidí. Počítala jsem totiž nachystané obědy.

Je totiž prázdninový provoz. Takže jede jen jeden operační sál. Z toho důvodu jsem nedostala dřívější termín operace. Na druhou stranu tady asi nebude ani zítra moc velký šrumec. Což už mi vlastně bude jedno.

Jdu totiž na operaci jako první. Je to z toho důvodu, že už mě nečekají žádná vyšetření. Takže před osmou mě začnou operovat.

Pokoje nové, dobře fungující vzduchotechnika, na pokoji jsme pouze dvě. Krásný výhled. Tvrdá matrace. Příjemná sestřička i doktor.

Sestřička mě jen zasvětila do toho, jak to tam chodí, v kolik bude jídlo, kdy mám být zpět na pokoji atd.

Moje spolubydlící je podobně stará a i mně velmi povahově podobná. Pozitivní, ukecaná, sympatická, trochu černý smysl pro humor. Také mladá maminka. Prokecaly jsme celé dopoledne.

Většinu dopoledne jsme tedy strávily u jezírka. Ve stínu je příjemně a ta tekoucí voda je hrozně uklidňující.

A teď k tomu, co mě čeká.

Dnes v podstatě jen flákání po areálu. Jelikož je neděle, je bohužel zavřená výtvarná dílna i taková mini kavárna. Naštěstí lze být venku.

O půl čtvrté máme být zpět kvůli prohlídce, tlak, teplota atd.

Pak někdy bude večeře, samozřejmě, že jsem zapomněla čas. Večer mi dají Neurol. Klasicky se prý dává Lexaurin na večerní uklidnění před operací. Jenže já už nahlásila, že mi dobře funguje Neurol.

Jak přesně probíhá operace, nevím. Jako mohla jsem si to přečíst, ale nechci. Asi je to zbytečné a jen bych se nervovala.

Bude mi odebráno pravé prso. Tedy pokud to nespletou. A také uzliny z pravého podpaží.

Po operaci si ještě chvíli poležím na ARU. Je to jen kvůli možným komplikacím po probuzení. Zda mi třeba nebude nějak špatně. A také než se vzbudím.

Nevím, proč jsem si myslela, že mě odvezou spící zpět na pokoj.

Jo a když se mi po operaci bude chtít na záchod, tak prvně se sestrou. Prostě se snaží předcházet rizikům pádů.

Za dva týdny pak budou výsledky histologie. Díky kterým pak bude stanovena další léčba.

No a jelikož je prý ta operace trošičku větší zásah do těla, tak nakonec tu budu spíše do středy, možná čtvrtka. Což mi samozřejmě náladu moc nezvedlo.

Podle doktora bych se samozřejmě po operaci měla šetřit. Prvních pár dnů odpočívat, ale pak že klidně můžu například na procházky. Prostě od pasu dolů žádné omezení. Co se týče horní poloviny těla, tam bych se prý měla tak dva týdny vyvarovat jakýchkoliv náročnějších aktivit.

Dva týdny nezní tak hrozně, tak snad to tak bude.

Další věc je, že budu mít drenáž. Je to kvůli odvádění tekutin z těla. Ale vůbec nevím, jak dlouho ji budu mít, to jsem ještě nezjišťovala. Však oni mi to pak řeknou. S tím by se běhalo asi špatně, že jo.

A teď co se týče psychiky.

Celé dopoledne proběhlo hrozně rychle a docela příjemně na danou situaci. Ale je hrozně těžké se neporovnávat s ostatními pacientkami. Tedy že budou mít méně náročnou operaci nebo půjdou dřív domů.

Ale je to hloupost se takhle porovnávat. Všechny víme, že v podstatě nic nevíme. Nevíme o tom nádoru vše. Vlastně ani nevíme, kde rakovina může všude být.

Jsem unavená. Spala jsem něco přes čtyři hodiny. Má chyba, měla jsem jít domů dřív. Ale když to byl tak příjemný večer.

No a jelikož jsem unavená, tak je mnohem těžší udržet si pozitivní náladu. Naštěstí psaní takhle venku mi moc pomáhá.

A nebudu kecat, samozřejmě jsem ze zítřka nervózní. Takové ty stupidní myšlenky, že se neprobudím. Ostatní věci nějak neřeším.

Hodně lidí mi říká, že je super, jak beru pozitivně to, že mi vezmou prso. Jakože spoustě ženám by to vadilo.

Mrzí mě to, samozřejmě, ale co se dá dělat. Je to část těla, kterou už vlastně ani nepotřebuji. Navíc, jak jsem změnila svůj životní styl a tuky šly výrazně dolů, tak se mi samozřejmě zmenšila prsa. Ještě pár týdnů a chirurgové by pomalu neměli co řezat.

Takže už se těším, až bude operace za mnou. Dnes brzo spát, ideálně kolem deváté.

A vůbec netuším, kdy se dostanu opět ke psaní. Předpokládám, že bolest nějaký den potrvá. Tak pokud tohle někdo čte, tak držte pěsti, ať to zítra dobře dopadne.