Deníkové zápisky z týdne 12.8. - 18.8.2024

Přehodnocuji svůj přístup k rakovině z "boje" na příležitost k učení a uzdravování. Nacházím nové radosti jako intuitivní čtení či pěstování mikrozeleniny. Zkoumám kořeny svých pocitů v minulosti.

12.8.2024

Tak další dopoledne v MOÚ. Byla jsem na odběru krve. Předpokládám, že se jedná o kompletní rozbor krvinek, vitaminů atd. Pak jsem zašla na chirurgii, zda by mi odsáli tekutinu, která se začala shromažďovat pod jizvou. Nebyl problém, bylo to za pár minut hotové. Nijak to nebolelo.

Pak ještě echo. Srdce zdravé.

Potkala jsem paní, která byla hospitalizovaná ve stejné době jako já. Byla taky na odběru krve. Ale z jiného důvodu. Zítra ji čeká další operace. Prvně jí brali jen pár uzlin, ale nakonec jí budou brát všechny z podpaží. To se stává.

No a teď sedím na kávičce u jezírka. Je to zvláštní, ale cítím se tu nějak doma.

V sobotu jsem psala, že bych se chtěla věnovat i jiným aktivitám, ze kterých nekřičí to, že mám rakovinu.

A jelikož včera byla neděle, takže Natálka byla s Michalem na zahradě, byl doma klid. Normálně bych pracovala, ale nyní už o víkendech téměř nepracuji. Vlastně ani ne moc přes týden. Takže co budu dělat?

Psát se mi nechtělo. Běhat už jsem byla.

Na nějaké menší výlety jsem se také ještě moc necítila. Ráda si třeba co hodinu lehnu a mírně cvičím. Pomáhá to. Což by v šalině vypadalo divně. Nemluvě o tom vedru venku.

Není to tak, že bych neměla co dělat. To já mám pořád. Spíše jsem chtěla něco, co mě bude bavit a nesouvisí s nemocí.

Tak jsem se postavila před knihovnu a nějak intuitivně vytáhla tři knihy (míněno populárně naučné knihy).

Moje knihovna je plná knih, které jsem přečetla, nedočetla, nepřečetla, chtěla bych znovu přečíst...

Prvně mě totiž napadlo, že bych si mohla přečíst nějakou knihu. Jenže jakou, těch možností, že jo?

Tak co kdybych to dnes udělala jinak?

Řekněme, že ještě zhruba rok dva dozadu jsem četla knihy tak, jak nás to ve škole učili. Od začátku do konce. Pokud jsem nějakou nedočetla, tak jsem měla výčitky.

Ale jako proč?

Když nás nějaká kniha nebaví, proč bychom u ní měli trávit další drahocenný čas? Nebo pokud jsme přečetli kapitoly, které řeší náš problém, proč bychom měli číst další stránky, které nám momentálně nepomohou?

A také jsem neměla dříve ráda, pokud jsem četla více knih najednou. Prostě jednu přečíst a jít k další. Maximálně rozečtenou beletrii a k tomu jednu odbornou.

Ale jako proč?

Vždyť i v životě řešíme více problémů. Máme různé nálady a chutě. Dopoledne mám chuť na jinou knihu než před spaním.

Každopádně již nějaký rok dozadu jsem zahodila tyto nesmyslné pocity a mám momentálně rozečtených minimálně deset knih.

Některé možná už ani nedočtu. Neřeším.

Ale včera jsem vyzkoušela trochu jiné čtení. Nazvala jsem to intuitivní čtení. Určitě to není žádná novinka pod sluncem.

Vzala jsem tři knihy, které mě nějak táhly. Neřešila jsem proč.

A v každé knize přečetla jednu kapitolu. Opět jsem vybírala jen podle názvů kapitol. V případě knihy Mžik jsem vybrala podle rejstříku, protože mi kapitoly moc neřekly.

Nejednalo se o selektivní čtení, kdy vybíráme kapitoly podle problému, který momentálně řešíme.

Spíše jako bych četla časopis s články, které mě zaujaly. A bylo to velmi zajímavé čtení.

Z knihy Faktomluva jsem si vybrala kapitolu Instinkt obviňování.

My, lidé, máme často sklon obviňovat člověka nebo instituci. Příliš zjednodušujeme věci. Nevidíme širší kontext. Třeba za pád letadla mohl pilot. Byl unavený. Jenže proč byl unavený?

Při obviňování nemáme hledat viníky, ale příčiny.

Hned mě napadl příklad u sebe. Třeba když jsem byla naštvaná na naše zdravotnictví kvůli tomu, že placený mamograf je až od 45 let. Což v nás může vyvolat takový falešný pocit klidu. Jakože dobrý, je mi 36 let, tak to jsem v klidu.

Přece jen roste počet mladých žen s rakovinou prsu, nebylo by vhodné mít tento placený mamograf dříve? Popřípadě ultrazvuk?

Vždyť léčba rakoviny jednoho člověka stojí i miliony korun. (Tady malá odbočka, buďme rádi za náš systém zdravotnictví. V Americe se musí lidé kolikrát zadlužit, aby si mohli dovolit takovou léčbu).

Jenže ono to asi není tak jednoduché. I když roste počet mladších žen s rakovinou prsu, plošný screening má možná největší efektivitu u starších žen, a u mladších by mohl vést k častým falešným poplachům a nadměrným nákladům. Obviňovat všechno a všechny kolem sebe jednoduché je, jenže svět je mnohem komplikovanější.

Z knihy Mžik jsem si vybrala kapitolu o teorii tenkých řezů.

Teorie tenkých řezů říká, že často dokážeme o někom udělat rychlý, ale překvapivě přesný úsudek na základě malého výřezu jeho života.

Například pohrdání je jedním z největších varovných signálů, že vztah směřuje k rozpadu. Psychologové dokázali předpovědět, zda pár zůstane spolu, jen na základě několikaminutového pozorování jejich komunikace – a pokud se v těchto momentech objeví pohrdání (jako ohrnování nosu nebo sarkastické poznámky), je to skoro jistota, že vztah nevydrží. Pohrdání totiž signalizuje hluboký nedostatek respektu, který je pro zdravý vztah zásadní.

A pak je tu ta věc s ložnicí. Možná si myslíte, že někoho poznáte lépe, když s ním strávíte celý den, ale pravda je, že ložnice o nás prozradí mnohem víc. Police plné knih, kresby, velký nepořádek řekne o člověku mnohem více než když si o něm uděláte rychlý obrázek typu, to je fotbalista, ten musí být takový a makový.

Ale to není nic překvapivého. Prostě předstíráme, ve společnosti se chováme jinak, kdežto doma jsme většinou takoví, jací jsme.

A v knize Responzivní výuka jsem si přečetla kapitolu Jak můžeme žákům ukázat podobu úspěchu.

Kniha se zaměřuje především na výuku na základních školách. V této kapitole se probíralo, jak se děti učí psát dobré slohové práce. Jak mají děti poznat, že je jejich práce kvalitní?

Že nemá gramatické chyby? Že používá řečnické otázky? Že má nějaké shrnutí v závěru?

Podle knihy mají zásadní význam názorné příklady. Viz ukázka na obrázku.

Ale nejde o to jim ukázat jen dobré slohovky, ale také ty špatné, aby žáci viděli rozdíl a následně dokázali ten rozdíl popsat.

Vzpomínám si, že na základce a potom i na gymplu jsem kolikrát nechápala, proč mám ze slohovky třeba dvojku nebo trojku, i když jsem tam neměla chyby.

Jedničky jsem samozřejmě neřešila, proč taky. No a to je právě chyba. Co činilo tu práci tak dobrou, že byla za jedna.

Každopádně ukázka úspěchu a vlastně i neúspěchu se dá udělat i jinde než na slohovkách a to v různých předmětech.

A neplatí to jen u dětí, ale stejně tak i u dospělých.

Akorát my nedostáváme známky, ale lepší mzdu. V IT jsem se sem tam setkávala s tím, že navýšení mzdy není automatické nebo podle počtu roků, ale podle schopností a znalostí.

Prostě třeba máte přehlednou tabulku, kde máte podrobně vypsáno, co máte umět/znát, abyste dosáhli vyššího platu.

A tohle je podle mě funkční systém, který může fungovat zcela transparentně.

Mě upřímně vadí, že mzdy nejsou všude transparentní. Že pořád podepisuju ve smlouvě mlčenlivost.

Řekla bych, že to je důvod, proč lidé mají takový zvláštní vztah k penězům. Že je to něco, o čem se nemá mluvit.

Taky jsem to tak měla, ale od té doby, co jsem přešla na volnou nohu, se to změnilo.

Tak to byla trochu odbočka.

Každopádně jsem začala přemýšlet nad tím, zda i u svých dospělých studentů v rámci mého kurzu programování můžu využít tuto znalost.

Základy programování učím podle metody PRIMM. Studenti se každému novému konceptu snaží prvně porozumět. Prvně spouští cizí kód, pak odpovídají na otázky, poté upravují stávající kód a až v úplném závěru píšou svůj vlastní.

Tato technika se také využívá primárně u dětí. Tedy spíše ve světě než u nás při výuce programování.

Ale dle mého názoru je stejně efektivní i u dospělých.

Každopádně mí studenti vidí v rámci videí akorát jednu ukázku úspěchu. Vidí to moje řešení, které jim ke každému úkolu poskytnu.

Možná by to chtělo, aby viděli více řešení. Ideální by bylo, kdyby mi před workshopem poslali řešení nějakého konkrétního úkolu a společně bychom ta řešení prošli.

Samozřejmě zcela anonymně.

Jenže to má několik úskalí. Nejde to dělat hned od začátku. Prvně je úspěchem napsat samostatně funkční kód.

Kvalita se řeší až později.

Dalším úskalím je to, že i když studenti mají orientační harmonogram, postupně se ve studiu nachází každý úplně jinde.

U dětí by to bylo jednoduché, škola je jejich hlavní "pracovní" náplň. Jenže u dospělých to tak není. Plus tam hraje vliv i předchozí zkušenosti, ale to se dá jednoduše dohnat. Důležitá je vytrvalost a disciplína.

Schválně jsem se podívala do dotazníků, které mi průběžně vyplňovali studenti z prvního běhu. Zjistila jsem, že první větší problém nastává u for a while cyklu.

Napadlo mě tedy za tyto dvě lekce vložit další lekci, která bude obsahovat nepovinné úkoly (pro "rychlíky") a možnost poslat mi "Vytvoř" úkol z for a while cyklu. Tento vyřešený úkol pak bude sloužit jako ukázka na následujícím workshopu.

Jde o to, abych studentům neukazovala řešení úkolů, které je teprve čekají. Na druhou stranu to taky nemusí být úplně špatně. Něco si z workshopu zapamatují a pak to použijí ve svém řešení. A ve výsledku třeba ten výsledný kód bude o něco čitelnější, než by byl, pokud by jej psali zcela sami.

Myslím si, že je to docela dobrý nápad. Vyzkouším.

Na tohle jsem se právě těšila. Na to, že v rámci druhého běhu budu na základě zpětné vazby z 1. běhu kurz vylepšovat.

Celkově mě baví téma vzdělávání a konkrétněji vzdělávání dospělých. Mým snem je jednou na toto téma napsat knihu.

...

Po cestě z MOÚ jsem se stavila do knihkupectví. Natálce jsem koupila vystřihovánky. Už umí docela dobře stříhat a mě stříhání také baví.

Řekla jsem si, že si zkusím koupit knihu jen tak. Prostě takovou, která mě zaujme, aniž bych si ji googlila.

Prvně mě zaujala kniha Sám sobě terapeutem. Jenže to mi přišlo moc okaté. Jakože proč mě zaujala. No a pak dál jsem si všimla Knihy osobnostních testů: 25 jednoduchých testů, které odhalí vaše pravé já. Jako pořád okaté, ale přišlo mi, že by to mohla být sranda, třeba se o sobě něco nového dozvím a taky tím můžu "trýznit" Sudánce.

Už jsem si udělala dva testy. To, že jsem ambivert (ani ne introvert a ne extrovert) jsem nějak tušila. Spíš mě zaujal popis autorky. Že často se z introvertů vlivem společnosti stávají ambivertové.

A je pravda, že jsem se často do určitých situací tlačila sama, jen protože mi přišlo, že se to tak má.

Že mě pak budou mít lidé raději. Anebo protože jsem prostě nechtěla být sama.

A taky jsem u některých otázek musela dost přemýšlet. Ne že by byly náročné. Spíše mám na ně odpovědět tak, jak bych na ně odpověděla ještě před dvěma či třemi roky, nebo jak bych na ně odpověděla teď?

No, odpovědi jsem si psala bokem na lísteček, tak by třeba mohlo být zajímavé se k tomu časem vrátit. Jen nápad.

A i když dnešní dopoledne v MOÚ nebylo nějak psychicky náročné, stejně se necítím tak optimisticky naladěná. Jako není to tak, že by se mi chtělo brečet, ale vím, že byly lepší dny.

Asi za to můžou dvě věci. Zase jsem si přes ChatGPT hledala nějaké informace ohledně mé léčby. Tentokrát mě prostě zajímalo, proč echo srdce. No prý kvůli nějaké chemoterapii (respektive léku, který se u ní podává), která se používá při agresivních typech rakoviny. Je prý sice účinná, ale může poškodit srdce.

Což může a nemusí být můj případ. Takže opět jsem se akorát zbytečně trýznila.

Všimla jsem si, že opět začal vystrkovat růžky vnitřní kritik, jakože jsem nepoučitelná.

Za druhé. Střet s realitou. I když už se v ústavu cítím jako "mezi svýma", asi bych si dokázala představit příjemnější dopoledne.

Nenávidím ultrazvuk. Kdysi jsem ho milovala, protože jsem skrz něj viděla Natálku.

Ultrazvuk prsu, uzlin, břicha, srdce.

Štve mě, že mi to vzalo jedny z nejhezčích vzpomínek.

Tak už jsem si chvilku poplakala a je mi lépe. A to jsem ještě před pár řádky psala, že se mi nechce brečet. Předpokládám, že jsem tedy díky psaní přišla na to, proč mě ten dnešek maličko rozhodil. Což je dobře.

15.8.2024

V úterý jsem měla další online setkání s Terkou. Jelikož potom nebylo moc času na psaní, tak jsem si sepsala jen pár poznámek, ke kterým bych se nyní ráda vrátila.

Ono celé to naše povídání bylo především o tom, že chci mít nad vším kontrolu. Snažím se kontrolovat každý aspekt mého života. Navíc se takto snažím u svého blízkého okolí, ale i u cizích lidí.

Jako já jsem o tom věděla, že jsem jak říká Sudánec "control freak", ale většinou to dělám zcela nevědomky.

Uvedu příklady. Psala jsem o tom, že mi vadí, že rakovina překrývá některé mé hezké vzpomínky. A že mi to vadí, že to nechci, že s tím musím něco udělat.

A tak jsem o tom řekla Terce. No a ona, že to je zase ta snaha. Snaha nemyslet na rakovinu.

V tomhle případě je nejlepší dělat, co znám z mindfulness. Aha myšlenka, označit ji a nechat ji odejít. A užívat si dál přítomnosti.

Hrozně se mi líbí to prolínání psychoterapie s mindfulness.

A podobných až pitomých (aha zase vnitřní kritik) snah mám za den více. Třeba když na ranní procházce přemýšlím, zda mám někoho pozdravit. Jakože když ho nepozdravím, tak budu nevychovaná, a pokud ano, tak abych ho třeba nevyrušila z myšlenek nebo něco podobného.

A nakonec mě ten člověk pozdraví sám, protože já většinou lidi zdravím a usmívám se. Takže pak mě lidi začnou zdravit sami.

Na tomhle příkladu je krásně vidět ta snaha skrz mého vnitřního kritika. Snaha kontrolovat, co si o mně bude kdo myslet. Aby to náhodou nebylo nic špatného...

A i kdyby bylo, i kdyby si ten člověk pomyslel, že jsem kdovíjak nevychovaná, tak co? Proč na takových věcech plýtvám tolik energie.

A většině lidí jsem stejně ukradená. A já to vím. Ale stejně se tak nechovám.

Je to, jako kdybych se neustále snažila pádlovat proti proudu. Jenom ta představa, že jsem někde na oceánu na lodi a snažím se s loďkou plout proti proudu, je vysilující. Vždyť to nejde, nebo alespoň ne dlouhodobě.

Ono ten život se děje přece sám. I beze mě. I bez mého neustálého snažení. Kolikrát se věci vyřeší samy, aniž bychom se nějak museli snažit.

Třeba že mě ten pán pozdravil sám. Nebo dneska jsem cestou do školky řešila, jak to uděláme s kočárkem, nakonec to paní učitelka vyřešila za mě. Vůbec jsem to v hlavě nemusela promýšlet.

Prostě někdy se jen nechat proudem nést. Sem tam třeba trochu zapádlovat, abych se nedostala úplně mimo svůj cíl. Mým cílem je se uzdravit. Ale jako celek, nejde mi jen o to nemít rakovinu.

Teď mě napadá, že i když jsem věčně pádlovala proti proudu, stejně to moc věcí neurychlilo. Takže jsem se namáhala úplně zbytečně.

A co s tím?

Hlavně se nesnažit to mé přemýšlení/jednání ovládat. Protože to by byla jen další snaha.

Stačí si to "jen" uvědomit. Uvědomovat si, že se opět snažím získat kontrolu. Dostat se z nevědomí do vědomí.

Aha, teď se opět snažím kontrolovat svůj čas. Aha, teď se snažím ovládat svoje myšlenky. Aha, teď se snažím ovládat to, co si budou o mně ostatní myslet.

A podle Terky, když si budu nějakou nesmyslnou situaci neustále uvědomovat, tak už ji jednoho dne prostě neudělám. Nepůjde to. Asi si uvědomím tu nesmyslnost mého počínání.

A díky uvědomění získáme svobodu.

Myslela jsem si, kdo ví jak nejsem svobodná. Že nemusím chodit do práce na 8 hodin. Jenže kdybych byla opravdu svobodná, asi bych se neustále nekritizovala a nesnažila ovládat vše a všechny kolem sebe.

Terka mi řekla, že na prvním setkání řekla, že svoboda neexistuje, že jsme jen naprogramovaní. Já jsem nedávno v jedné knížce četla, myslím, že naše vědomí tvoří 5 procent, zbytek je nevědomí.

Konkrétní číslo je asi jedno. Důležité je to, že pokud si nezačnu uvědomovat své každodenní počínání, tak nemůžu žít v přítomnosti. Většina mého současného přemýšlení/jednání je pouze na základě zkušeností z dětství a dospívání. Mohla bych tedy říci, že pokud si nezačnu uvědomovat, co dělám, tak žiju neustále v minulosti?

A tyto věci pro mě nejsou novinkou, už jsem o nich dříve četla. A třeba mě i napadlo, že možná se mnou není něco v pořádku. Jenže to se pak ozval vnitřní kritik, že zveličuju, že se chci jen zviditelnit a že jsem v pohodě. No a tak jsem to nechala být.

Začínám si uvědomovat čím dál více podobných situací z minulosti. Ale zatím je to jen zpětně. I třeba když jsem se snažila během dnešního dne něco kontrolovat, tak si uvědomím až zpětně, co jsem vlastně dělala.

A díky uvědomění můžu začít žít více v přítomnosti. A začít dělat věci svobodně.

Podle Terky to jsou věci, které vycházejí ze mě. Není to žádný nátlak zvenčí. Jsou to věci, které chci dělat teď a tady a je v nich nějaká hravost. Třeba ta má vnitřní vizualizace s mým vnitřním dítětem. Anebo když jsem v neděli vybírala knížky a pak kapitoly zcela intuitivně.

Nebo dnes poté, co jsem odvedla Natálku do školky, místo toho abych šla domů, se mi zachtělo jít na chvíli do kavárny kousek od nás.

Tak teď tu sedím a píšu.

Ale už se mi chce domů. Tak zaplatím a půjdu:).

16.8.2024

Včera jsem začala číst knihu Mýtus normálnosti (od autora Když tělo řekne ne). A začít číst znamená, že jsem si přečetla názvy kapitol a začala s tou, která mě prostě nejvíce zaujala.

S tímto přirovnáním rakoviny k učitelce už jsem se setkala dříve, ale moc jsem se nad tím nezamýšlela:

We have to rethink the approach we have taken for many decades of "fighting," "battling," and "killing" the cancer. Because when we do that, we are actually fighting ourselves, because the cancer is us. Learning to listen to what cancer is trying to teach you is often the most potent medicine there is. Cancer is a cry for self-love, for connection, and for nourishment.

Taky mi přijde vysilující brát rakovinu jako boj. Jako nepřítele. Jakože část mého těla je můj nepřítel? A když tedy rakovinu porazím, tak jsem v pohodě a můžu se vrátit zpět ke svému životu? A jak vůbec poznám, že jsem rakovinu porazila? Že ji nenajdou na žádném CT nebo jiném skenu?

Vždyť to nic neznamená, ona tam stejně může být.

Všude čtu o tom, jak lidé vyhráli svůj boj nad rakovinou. Nebo že když se jim rakovina vrátila, tak začali nový boj a třeba jej znovu vyhráli. Nebo taky ne.

Prostě už jen to slovo samotné - boj - ve mně vyvolává něco negativního. Já jsem člověk, který nemá moc rád konflikty. Snažím se věci vyřešit v klidu, pokud to jde.

Třeba s Michalem se sem tam pohádáme. Ale myslím, že za těch 13 let jsme nikdy nešli spát rozhádaní. Jakože vyřešit, usmířit a pak jít spát.

A jak již několikrát opakuji a pořád si to musím připomínat - rakovina je symptom. Nádor je výsledkem toho, že něco bylo špatně. Ono těch věcí je samozřejmě více.

Pokud bych to měla shrnout, já se nechci jen vyléčit. Tedy, že v těle nebudu mít již žádnou detekovatelnou rakovinu. To by se týkalo pouze stránky zdravotní.

Ale já se chci celkově uzdravit. Nejen po stránce fyzické, ale i psychické a emocionální. Chci najít takový svůj vnitřní klid. Takový ten pocit, kdy budu se sebou spokojená a bude mi záležet primárně na kvalitě mého života, ne na jeho délce.

A pokud budu mluvit o rakovině jako o boji, tak se to týká jen té stránky zdravotní. A navíc mi nějak přijde, že by tím akorát trpěla má duševní stránka. Možná to vypadá, že jde jen o slova. Ale podle mě i ta slova v nás mohou vyvolat určité pocity.

A když řeknu nahlas: Rakovina je nepřítel, je to něco, s čím musím bojovat všemi dostupnými prostředky. Tak to ve mně vyvolává pocit strachu.

Řekla bych, že to krásně shrnuje první odstavec již zmíněné knihy.

Sama jsem ještě nedávno vnímala rakovinu jako něco, co ze mě musí pryč. Nedokázala jsem si představit, že by rakovina mohla být něco jako cesta. Dívala jsem se na lidi, co vnímají rakovinu jako dar, skrz prsty.

Ale teď už je chápu.

Když jsem četla větu Learning to listen to what cancer is trying to teach you is often the most potent medicine there is tak to ve mně rezonovalo.

Stejně tak ve mně vyvolávalo příjemné pocity, když jsem četla odstavec na obrázku. Že svou nemoc můžu brát jako příležitost k učení a růstu.

Nechci zpět svůj starý život.

Myslela jsem si, že jsem měla fajn život. Že všechno bylo ideální. Michal, Natálka, práce co mě baví a naplňuje.

Jenže nebylo. Minimálně v tom, jak jsem se sama k sobě chovala.

Myslím, že jsem od samého začátku nějak vnitřně tušila, že se uzdravím, že tohle není můj konec. Že je ještě toho tolik, co musím naučit nejen sebe, ale i ostatní. Že moje práce na tomto světě ještě neskončila.

A jsem si jistá, že jsem tento tichounký hlásek schválně umlčovala, abych si nedávala plané naděje.

A proč by ses zrovna ty měla vyléčit, myslíš si, že jsi nějak speciální? - No, kdo to asi ke mně promlouval...

17.8.2024

Baví mě můj život. Teď si uvědomuju, že dříve mě nenaplňoval můj život, ale moje práce. Což je sice hezké, ale jak již vím, to opravdu nestačí.

A momentálně mě baví i má kocovinka.

Včera jsem byla poprvé od operace večer venku. Sudánec měl nějaký školní sraz, tak jsem šla s Adamem.

Šli jsme do nějaké vinárny na Dominikánském náměstí. To byl tak boží večer. Jak by řekl Sudánec: Ty pičo, ty vole, ty debile...

Zmokli jsme a dost. Ale dobrovolně. Přesně si pamatuju ten pohled na lampu před námi, to jak se kapky odrážely od stolu. A jak mi trochu byla zima.

A to víno. Jako ono bylo výborné samo o sobě. Ale navíc já nějakou dobu nepila. Takže ten zážitek byl o to větší. A navíc k tomu úžasné tapas. Adam říkal, že asi nikdy neviděl takový výraz ve tváři díky kusu rohlíku:-).

Navíc s Adamem se dobře povídá, takže večer utekl dost rychle. A kolem půlnoci už jsem byla opilá. Já toho moc nevydržím. Ale stačilo.

Super a hlavně bez nějakých výčitek. Že bych neměla tohle jíst či pít. To stejné dnes. Jako "nežeru sračky" jako dříve, když jsem měla kocovinu, mám prostě ovocný den. No on čistě ovocný nebude, protože Sudánec vaří boloňskou. Koupila jsem hovězí z nějaké veselé kravičky co papala travičku. Když už maso, tak pořádný.

Jo a nakoupila jsem si hromadu čajů a kávovin (třeba pampelišková káva z praženého kořene je výborná), takže pořád něco popíjím. Kocovinu tedy cítím, ale nebylo potřeba žádný ibalgin jako dříve.

Když mě to tak všechno voní. Jsem jak posedlá po vůních.

A to nemluvě o tom, že jsem si začala "pěstovat" věci. Třeba hodně bakterie:-). Udělala jsem kimchi. Jako v komoře to smrdí jak bolavá noha, ale věřím, že to bude stát za to. Objednala jsem si kombuchu. Mně dokonce voní i taková octová vůně, kterou má ten nálev. Myslela jsem si, že je to houba, ale je to směs kvasinek a bakterií. Jako nevypadá to zrovna vábně, ale jsem zvědavá, jak to bude za pár dní chutnat.

Jo a taky si začínám pěstovat mikrozeleninu. Objednala jsem si třípatrovou misku, takže můžu pěstovat několik výhonků zaráz. Celkově mě třeba o dost více chutnají výhonky brokolice než zralá brokolice. Jenže samozřejmě je to dosti drahé. A pěstování nevypadá nijak složitě. Tak jsem zvědavá, jak to půjde.

Protože mě tyhle věci prostě baví. Píšu si to, kdybych to náhodou někdy potřebovala připomenout.

18.8.2024

Včera jsem měla pár zajímavých uvědomění, o kterých bych chtěla dnes psát. Většina z nich mě napadala při čtení knížky Mýtus normálnosti.

Když jsem četla od stejného autora jeho starší knížku Když tělo řekne ne, objevily se první myšlenky na to, zda přece jen se mnou není něco špatně. Zda přece jen nemám problém. Jenže jsem si nebyla úplně jistá, protože v knize bylo spoustu příkladů lidí, kteří zažili velké trauma v dětství. Smrt, znásilnění, dlouhodobé týrání.

Na základě toho se u těchto lidí vyvinuly obranné mechanismy, kdy se naučili potlačovat své emoce. Na základě toho pak o mnohem později, třeba i desítky let, onemocněli.

Zaujala mě jedna zmiňovaná studie, kde ženám před biopsií dávali vyplnit dotazníky týkající se jejich povahy. A jen na základě těchto dotazníků dokázali s cca 90% přesností určit, která žena má rakovinu.

Každopádně v novější knize Mýtus normálnosti: Trauma, nemoci a uzdravování v toxické kultuře autor píše, že traumata nemusí být jen ty s velkým T. Tedy ty výše zmíněné. Ale že se může jednat i o menší události, které v nás zanechaly nezahojenou ránu. Snad každý nějakou takovou má. Takže kdo z nás je normální?

A nemá smysl obviňovat rodiče. Protože i oni si nesli/nesou nějaké trauma a tak to může jít dál a dál do minulosti. Mnohem lepší je na sobě zapracovat a uzavřít tento jinak nekončící řetězec.

Neprozkoumaný život nestojí za to žít. Dokud člověk sám sebe neprozkoumá, je zcela podřízen tomu, co je mu vštípeno dělat. Jakmile si však uvědomí, že má možnost volby, může si zvolit. (Sokrates)

Tak jsem začala zkoumat a zavzpomínala na minulost.

Trauma nás odděluje od našeho těla.

Snad od té doby, co začala puberta a já se trochu zaoblila, jsem začala řešit svoji váhu. Často jsem slyšela doma různé narážky a škola tomu taky zrovna nepřidala.

Myslela jsem si, že jsem hrozně nešikovná a neopatrná. Třeba pořád hledám telefon nebo se pořežu u krájení.

Jenže já si včera u čtení knížky s Natálkou uvědomila, že pořád jsem myšlenkami někde jinde. Já dokážu číst knihu a u toho si plánovat, co pak večer budu dělat. A najednou je kniha u konce a já ji přečetla a ani o tom nevím.

Třeba uklízím a u toho nad něčím přemýšlím. A pak nevím, kde jsem něco položila. Není to, že bych zapomínala, ale to, že spoustu věcí dělám zcela nevědomě a moje hlava si bloumá někde jinde.

Jako kdyby moje tělo dělalo jednu věc a mysl jinou.

Trauma omezuje flexibilitu reakcí.

Na některé situace reaguji, řekla bych, trochu neadekvátně. Třeba když by mi na poslední chvíli zrušil setkání, tak bych si to vzala osobně. Jakože tomu člověku na mně nezáleží. I když by to bylo třeba ze závažnějších důvodů.

Bojím se osamělosti. Já abych mohla fungovat, potřebuju vědět, že se mám v případě potřeby na koho obrátit, že mi někdo rozumí.

Jsem ráda sama, klidně celý den. Ale na konci dne potřebuju mít vedle sebe někoho blízkého, abych se cítila bezpečně.

Možná ta zvýšená citlivost na odmítnutí pramení z toho, že jsem se narodila jako nechtěné dítě? Že mamka zvažovala potrat (byla opravdu mladá), protože ji můj biologický otec opustil, když otěhotněla?

Přijde mi, že osamělá jsem se cítila snad až do doby, kdy jsem odešla na vysokou školu.

I když je ségra jen o rok a půl mladší, v dětství jsme se jen hádaly. Nerozuměly jsme si. Celkově mi přišlo, že jsem jiná než zbytek rodiny.

Třeba já jsem hodně četla, jakože pořád. A to jsem velký výběr neměla. Bylo mi to jedno.

A nezapomenu na to, když se ke mně přes spolužačku dostala kniha Harryho Pottera. Od toho jsem se nedokázala odtrhnout. Doteď je ten první díl má nejoblíbenější kniha. Četla jsem několikrát, poslouchala, viděla film.

Z mojí rodiny (tedy z té půlky, co znám) nemá nikdo vysokou školu. Všichni pracují rukama, většinou ve fabrice. Na tom není nic špatného, jen že jsem pořád cítila, že tam prostě nějak nezapadám.

Dokonce jsem naše prosila, ať mě na střední dají na internát. Ale na to jsme neměli peníze.

Zoufale jsem toužila po kamarádce. Prostě mít někoho opravdu blízkého. Ale většinou jsem skončila spíše v toxických vztazích, tedy jsem si našla "kamarádky", které zneužívaly moji důvěru.

Trauma nás vede k pohledu na sebe samy založenému na pocitech hanby.

A asi nejhůř bylo na gymplu. Ten jsem nenáviděla. Jakoby nestačilo, že jsem doma nenacházela dostatek podpory, tak k tomu přibylo neustálé podkopávání sebedůvěry ze stran spolužaček, ale především učitelů.

Řekla bych, že nejvíce mě ovlivnily dvě věci.

Za prvé: Výchovná poradkyně. Docházela jsem k ní kvůli problémům se spaním. Řekla jsem jí, že mě znervózňuje jeden z učitelů, který rád přezkušoval studenty v kabinetu. Respektive hlavně studentky (gympl, že jo). Že se mi nelíbí, co mi říká. Jako: "Zapněte si ten svetr, mě to znervózňuje". Nebo že "studentky jsem měl rozdělené do čtyř kategorií, ty jsi pátá." A ona mi nevěřila. Ale už jen to, aby učitel trávil tolik času se studentkami v kabinetě o samotě není normální.

Ve výsledku to dopadlo tak, že mi pan učitel na začátku čtvrťáku řekl, že mi tu maturitu z biologie prostě nedá. Nikomu nepřišlo divné, proč jsem si maturitní předmět změnila na matiku, i když už to bylo nějakou dobu poté, co jsme tyto předměty nahlašovali.

No a pak jsem zjistila, že paní poradkyně vykládá ostatním učitelům, co jsem jí v soukromí řekla. Věci, které se týkaly mého soukromého života.

Za druhé, že když jste zafixován jako "špatný student", tak špatným studentem zůstanete, ať děláte co děláte.

Uznávám, že jsem nebyla zrovna vzorná studentka. Vyrušovala jsem, neučila jsem se, měla jsem trojky a čtverky. Prostě jsem na to studium postupně vykašlala. Bylo toho tolik, musela bych se učit nejen po večerech, ale i o víkendech. A já měla tolik jiných koníčků než jen školu.

Jenže sem tam jsem měla světlé chvilky. Opravdu jsem se snažila, našla jsem si doučování. A i když jsem na všechny učitelovy otázky odpověděla, dostala jsem za tři. A vím, že to nebyl jen můj pocit, že mi pak spolužačka říkala, že to nechápe. A když se to párkrát opakovalo, tak jsem se na to prostě vykašlala.

Naštěstí to dobře dopadlo. Maturitu jsem zvládla. Bez problému se dostala na vysokou školu, kterou jsem chtěla. Později jsem začala studovat druhou VŠ. Mám Michala a Natálku.

Ještě donedávna jsem si myslela, jak mě ty zážitky zocelily, ale opak je možná pravdou. Celkově na gympl nerada vzpomínám.

Myslela jsem si, že ta minulost tak hrozná nebyla, že to jen zveličuju. No, v tom asi sehrál velkou roli můj vnitřní kritik. Ale když jsem to takto sepsala a vidím to černé na bílém, tak nemusím být psycholog, abych viděla tu osamělost a bezmoc. A to jsem nevypsala úplně všechno.

Myslela jsem si, že já jsem žádné toxické vztahy neměla, že jsem nechodila s žádnými kluky, kteří by mě nějak trýznili. Ale u mě to byly spíše falešné kamarádky. Prostě jsem chtěla mít někoho, komu můžu důvěřovat.

Ale řekla bych, že od vysoké školy se tohle začalo měnit. Že jsem poznala spoustu úžasných lidí a mám kolem sebe několik lidí, kterým můžu naprosto věřit.