Deníkové zápisky z 25.11. až 6.12.2024

Bojuji s únavou, nespavostí a vnitřním kritikem, ale stále se učím víc si věřit a hledat rovnováhu. Radost mi přináší maličkosti jako běhání, Natálčina spokojenost ve školce a práce, která mě baví.

25.11.2024

Je pondělí. Což znamená chemo. Dnes opět bez doktora, změřili mi tlak a čekám, až mi v lékárně namíchají moji dávku.

Jsem unavená a nachazená.

Večer jsem nemohla usnout, i když jsem si vzala Neurol. Začala jsem totiž kašlat.

Ani ne měsíc a další nachlazení. Zní to hrozně, ale úplně podobně to bylo i loni, když Natalka začala chodit do školky. Ať už je jaro.

Dříve mi ani tak nevadilo, že jsem nemocná. Samozřejmě jsem si to vyloženě neužívala, ale byla to taková příležitost odpočívat.

Jenže loni to bylo jinak. Vyloženě mě práce pohltila. Začalo to tím, když jsem přešla na volnou nohu. To jsem pracovala i když jsem byla nemocná. Musela jsem. Tedy tak jsem si to omlouvala.

Musela jsem připravovat videa do kurzu, vydávat videa na YouTube, psát články na blog.

Nevím, kde se ten pocit toho "musení" ve mně bral a vlastně pořád sem tam bere.

Když jsem dělala na HPP, tak jsem tu práci měla většinou tak trochu na háku. Prostě jsem se snažila zlepšovat, dělat to co nejlépe umím, ale nenapadlo by mě třeba dělat přesčasy. Náročné byly akorát období, když jsem přecházela na jinou pozici. Což se za pár let odehrálo několikrát. Chtěla jsem se učit nové věci.

Ale když jsem se rozhodla přejít na volnou nohu a věnovat se svému kurzu, situace se úplně změnila. Začala jsem být sama sobě velmi přísným šéfem.

"Máš chvíli čas, tak pracuj. No, tos toho za ten den moc nestihla. Mohla sis toho stihnout víc. Jméno máš jen jedno, to není jako když sis pracovala pro někoho. Lidi na tebe spoléhají - co si o tobě řeknou, když nebudeš vydávat videa/články pravidelně? Co když tě pak přestanou sledovat? Nebudeš mít potenciální zákazníky. Když už s něčím začneš, tak to musíš dokončit. Pořádně to zkontroluj, ať tam nemáš chybu, jinak si budou myslet, že jsi úplně blbá..."

Přijde mi, že vnitřní kritik pořád ovládá můj den, zvlášť když jsem unavená.

Podle toho, jak se vyspí, mi ráno "nadiktuje" co mám dělat a pokud ho neposlouchnu, neudělám vše, co mi řekne, jsem na sebe naštvaná. Jakoby můj den ovládal někdo jiný.

Předpokládám, že moje nevědomí se mě snaží chránit a tak mi posílá vnitřního kritika. Prostě se mě snaží chránit. Z jeho pohledu je to jen o přežití, o pudu sebezáchovy. Moji mysli nejde o štěstí, ale o přežití.

Kdy to začalo?

V dětství samozřejmě. Vzpomínám si na ten hrozný pocit samoty. Vzpomínám si, jak jsem objížděla vesnici na kole a hledala nějakou kamarádku. Někoho, s kým bych si mohla povídat.

Vzpomínám si, jak jsem četla a četla. Nořila se do světa Harryho Pottera.

Je to dost smutné, když na to zpětně vzpomínám.

No a moje nevědomí se mě snaží chránit před tím pocitem samoty. Pro něj jsem pořád ta malá holka. Snaží se tak dělat vše proto, aby mě ostatní měli rádi. A to až absurdními způsoby.

Ale myslím si, že takhle to má spousta lidí. Hlavně žen. Ten pocit, že se musíme ostatním nějak zavděčit, aby nás měli rádi.

Že musíme dělat to a to a to, aby nás ostatní měli rádi. Naše nevědomí se nás snaží chránit. Chrání to malé dítě v nás, které v určité části života nedostalo tolik lásky, kolik potřebovalo.

27.11.

Kdekoli kolem mě se řeší imposter syndrom. Články a posty typu: Deset způsobů, jak nemít imposter syndrom (syndrom podvodníka) apodobně. Jako by to byla nějaká věc, které se dá zbavit.

Ale podle mě je to opět jen naše nevědomí, které se nás svým, pro nás zvráceným, způsobem snaží chránit.

Jenže co s tím?

No, tak kdybych na to někdo znal odpověď, tak vyřeší většinu trápení lidstva.

I když vlastně ona odpověď asi je - sebepoznání. Ale je to dlouho a bolí to. Chce to trpělivost, disciplínu a čas. Je to dlouhá cesta. Není to žádná zázračná pilulka ani pár posezení s terapeutem.

Na druhou stranu je pozitivní, že se můžeme uzdravit.

Ale taky mi přijde, že čím hlouběji se dostávám, tím je to náročnější.

Obzvlášť, když jsem unavená, tak se vynořují emoce, které mají nějakou souvislost s minulostí. Nejsou to nové vzpomínky, ale spíše to, jak jsem se cítila, respektive jaké emoce jsem si neprožila, i když jsem měla.

Takže cítím třeba velký smutek, ale na druhou stranu i hněv.

Jsem smutná, protože si nemám s kým povídat, ale zároveň i naštvaná, že tomu tak je (hovořím za své minulé já).

30.11.2024

Tento týden byl velmi náročný. Vyspala jsem se až ve středu na čtvrtek.

Hlavou už se mi honily fakt divné myšlenky, typu Co když moje tělo zapomnělo, jak usnout?

Měla jsem z toho tik v obou očích. Na druhou stranu jsem hodně psala a dostala ze sebe spoustu pocitů z minulosti. Někdy si píšu i na papír. Někdy mi to tak více vyhovuje.

Ale když jsem vyspaná, tak takovou potřebu nemám. Nechce se mi věnovat emocím.

Přijde mi, že díky únavě slábne moje zeď kontroly a pocity vyplouvají napovrch a kvůli tomu nemůžu spát.

Někdy si představuji malou Lucii. Holčičku v červeném plášti. Není sama, je s průvodkyní v zeleném plášti. A dostává tolik pozornosti a lásky, kolik jen potřebuje.

Asi něco jako kdybych se snažila svému nevědomí říct, že nejsem sama, že jsem v bezpečí.

Roste moje sebedůvěra. Tím, jak se poznávám, tak jak rozpoznávám, co je vnitřní kritik, co jsou nějaké pozůstatky z minulosti. Tím, jak si uvědomuji, že se mě moje nevědomí snaží chránit.

Je pravda, že se někdy o tom musím trochu přesvědčovat, ale řekla bych, že ve většině času už věřím tomu, že stačí, jaká jsem. Že vím, co dokážu, že se umím přizpůsobit, že umím vydělat peníze, že se nemusím pořád kvůli něčemu bát.

Dneska je totiz fajn den. Je sobota dopoledne.

Měla jsem dopoledne workshop na Obsidian a organizaci poznámek. A mě baví, když můžu lidem předávat své znalosti. Ale baví mě to jen u lidí, kteří mají o dané téma také zájem.

To je důvod, proč mě moc nebaví školit třeba ve firmách. Když jsou lidi "nuceni" do nějakého workshopu.

No a teď sedím ve své oblíbené kavárně a píšu:-).

2.12.2024

Už mám po odběru krve. Teď čekám na výsledky a až mě přijme doktor, takže tipuji tak za hodinu nejdříve. Pak počkat na chemo. Dnes to bude v MOU na půl dne. No, snad příští týden opět nebudou odběry a jen samotné chemo. Jsem zvědavá, jak jsou na tom krevní buňky, přece jen jsem byla nachazená.

Tento týden bych ráda šla na dva vánoční večírky. Cítím se dobře, tak doufám, že to tak zůstane. Večerní socializace by fakt bodla.

Vlastně jsem se včera chvíli zabavila tím, že jsem vymýšlela, co bych si mohla obléct. Potřebovala jsem se nějak zabavit, abych nemyslela na jídlo. No a podařilo se. Byla trochu challenge vymyslet, co na sebe, když jedno prso chybí, na druhé ruce je viditelný PIC a potřebovala bych o velikost menší oblečení.

Na druhou stranu si v žádném oblečení nepřipadám tlustá. Takže v tom je to jednodušší.

A příští týden přijede Sigi, takže musím zůstat zdravá.

Celkově se teď nějak daří, pokud pomineme můj spánek, k tomu se za chvíli opět dostanu.

Natalka začala spinkat ve školce. Takže ji místo v půl jedné vyzvednu ve třech. No, kolikrát tam nespí, buď si s někým potichu povídá nebo pokud více dětí nespí, tak je nechají hrát ve vedlejší místnosti. To já když jsem byla malá a nespala, dostala jsem ve školce na zadek.

Každopádně je na ní vidět, že je tam šťastná. Že má hodné paní učitelky a spoustu kamarádů. Hodně už se ve školce naučila, chutná jí tam jídlo.

Takže ona je spokojená a já vlastně taky. Mám více času na práci a na časté přestávky.

Jo a schválili mi invalidní důchod, takže se tím školka a můžu více peněz spořit/investovat.

Plus mám možnost coworkingu. Bohužel jsem tam minulý týden nebyla, právě kvůli nachlazení.

No a ten spánek. Jako nevím, zda mě o tom ještě baví psát.. protože je to pořád to samé dokola. Když zalehnu, opravdu se cítím unavená, uvolněná, hlava čistá, ale stejně nic. Tak to po hodině a půl vzdám a vezmu si Neurol. Na dneska se opravdu potřebuji vyspat.

Fakt tomu nerozumím.

Ale prd, trochu tomu rozumím. Já se tak bojím, že opět neusnu, že prostě neusnu. V hlavě mám představy, jak krásné by to bylo lehnout a spát.

Když se podívám na svůj životní styl s odstupem, kdo jiný než já by měl lehnout a spát?

Takže je jasné, že zatím je to prostě moje hlava.

Vím, že jsem psala, že se snažím tolik neřešit to, když nespím. Jenže po tom minulém týdnu takovou únavu už opravdu zažít nechci.

Ráda bych si říkala a věřila tomu, že to nevadí, tak se vyspím jindy. Jenže to nejde, protože tomu nevěřím a nechci to.

...

Krevní buňky a celkový krevní obraz v normě. Jen mám trochu zatížená játra (není úžasné, co lze z krve všechno vyčíst?), doktor říkal, že je to normální při této chemoterapii a že to není nijak výrazné. Zítra si asi koupím ostropestřec, ten by měl být dobrý na játra. Je mi jasné, že na játra má hlavně vliv životní styl a chemo, jenže už mě moc nenapadá, co bych ve své životosprávě vylepšila. Tedy až na občasné hřešení něčeho dobrého v kavárně a sem tam víno.

Každopádně jsem moc ráda, že vše vypadá v pořádku, že jsem opět zdravá.

U doktora jsem řekla, že už to chci mít z krku. Jako chemoterapii. Bavili jsme se totiž o tom, jak to bude probíhat. Ptal se mě totiž, jak jsem na tom o Vánocích, zda můžu 23.12. na chemo. A mě v duchu napadlo: co je to za otázku?

Samozřejmě že můžu a že to chci mít za sebou.

Štve mě to a pořád. Dneska jsem v ústavu byla šest hodin, chemoterapie zabere něco málo přes hodinu.

Navíc je to trochu depresivní. Dneska k doktorovi šla těhotná paní. Jen hrozně doufám, že to bylo na nějakou pravidelnou prohlídku.

A samozřejmě jsem pořád v té obří nejistotě - objeví se nějaké vedlejší příznaky? Co když po chemoterapii objeví něco dalšího, co se předtím přehlédlo?

Vím, že nejistota tady bude a už si na ni začínám zvykat. Možná se jí sem tam nechávám vést. Ale tohle mi přijde jako otázka života a smrti. A umřít nechci.

Prostě asi chci, aby ten život byl trochu jednodušší.

Ono to může někdy vyznít, že všechno je v pořádku a já tomu ve velké míře i věřím. Jsem taková, vidím na všem a na všech primárně to dobré.

Jenže co je dobrého na chemoterapii?

Co je dobrého na tom, že mi vypadaly vlasy a brzo asi budu i bez obočí?

Co je dobrého na další několikaleté léčbě, která mě ještě čeká?

Chci, aby to bylo trochu jednodušší.

No a už zase brečím.

Což asi není špatné, protože si připouštím věci, které tam v hlavě někde schované jsou.

6.12.2024

Tento týden byl místy fajn, místy náročný. Po chemu jsem opět nemohla spát. Přijde mi, že to je možná nějaký vedlejší účinek? Hold než se to svinstvo dostane z těla, trvá to pár hodin. Takže třeba to má vliv na spaní. Protože tohle je pokaždé po chemu.

V úterý jsem byla na vánočním večírku, což bylo fajn. Chtěla jsem jít i dnes, ale nakonec jsem se rozhodla, že zůstanu doma. Přece jen nechci játra zbytečně zatěžovat. A hlavně nechci znovu onemocnět.

Mám super novou konvičku na různé čaje. Zelené, bylinné. I ten zmíněný Ostropestřec. Tak jsem zvědavá, jak na tom bude krev za dva týdny. Prostě týden mám totiž chemo bez odběrů.

Z mého ranního běhu se začíná stávat jobovka. O půl sedmé je ještě tma a skoro celá má trasa je bez osvětlení. Takže mám čelovku:-). Dřív bych si klepala na hlavu nad tím, jak někdo může běhat ve dvou stupních pod nulou. Jenže když běžím, tak mi zima není.

Posledních pár dní se necítím úplně ve své kůži. Moc se mi nikam nechce, práce mě nebaví, tak jako dřív. Jedná se jen o pár dní, možná na to má vliv i počasí. A samozřejmě málo spánku.

No, budu to pozorovat.