Deníkové zápisky z 14.11. až 24.11.2024

Našla jsem si nový coworking v JICu. S pomocí psychoterapie zjišťuji, že moje dlouhodobé problémy se spánkem jsou spojené s potlačovaným vztekem, který se konečně učím přijmout a zpracovat.

15.11.2024

Miluju networking.

Před pár dny jsem si na FB všimla jedné události pro ženy podnikatelky a to kousek od mého bydliště. Říkám si proč ne, určitě se dozvím něco nového nebo někoho nového potkám.

Samozřejmě jsem nikoho neznala, ale s tím se na podobných akcích počítá. Respektive neznala jsem nikoho osobně, ale než jsem tam šla, projela jsem si seznam dam a zjistila jsem, že tam bude několik dam, které se živí jako virtuální asistentky.

Ha. Protože já už nějakou dobu dávám dohromady svoje myšlenky ohledně toho, s čím bych potřebovala pomoci.

Již jsem přes jeden online workshop narazila na grafičku a momentálně s ní řeším vizuální identitu. Což zní trochu divně. Ale jsou to prostě barvy, fonty, logo. Prostě to, jakou má moje práce/tvorba ksicht.

NO a další věc, se kterou bych potřebovala pomoci, je administrativa (emaily, faktury), finální korektura newsletterů, recyklace obsahu (z YT videí udělat příspěvky na sociální sítě). A právě s tímto vším dokážou pomoci virtuální asistentky.

A i když AI nástroje používám hodně, tohle jsou zrovna věci, na které bych chtěla lidskou pomoc. Nejlépe slečnu, která mi prostě sedne.

No a právě několik virtuálních asistentek bylo na tom dnešním networkingu.

Prvně jsme měly takové kolečko, kde jsme se měly představit (bylo nás kolem dvaceti). Tak jsem pečlivě poslouchala, kdo co dělá, jak mluví o tom svém podnikání, a jak je mi daná osoba sympatická.

Pak jsem se měla představit já. No a nazvala jsem se jako Průvodkyně světem programování.

Už totiž nějakou dobu přemýšlím nad tím, jak nazývat, co vůbec dělám.

Na LinkedInu mám lektorka, ale to je prostě taková nuda.

Učitelka mi také úplně nesedí. Tento pojem má většina lidí spojeno se základním vzděláváním a to úplně nechci.

A ta průvodkyně mi nějak sedí.

Může to být tím, že to svoje vnitřní moudro nazývám průvodkyní? A že jsem začala vnímat svůj život, své uzdravování jako cestu?

Nějak propojené to určitě bude. Prostě mi to takto sedí.

Vraťme se zpět.

Vyprávěla jsem o tom, co dělám, že prostřednictvím videí, blogu a svého kurzu motivuju lidi k objevování radosti z programování.

A pak jsem zmínila, že vzhledem k diagnóze a k momentální chemoterapii potřebuji pomoc virtuální asistentky.

Většinou už nemám problém před lidmi říci, jaká je momentální situace. Jako neříkám to napotkání, ale když cítím, že je potřeba mluvit narovinu.

Co mě vůbec nenapadlo, když jsem šla na to setkání, že bych tam mohla najít další potenciální zákaznice. A přitom je to zcela logické.

Vím, jak ženské umí pracovat, jak se dokážou naučit snad cokoliv a mají větší výdrž a odhodlání než chlapi.

Takže proč mě to nenapadlo? Vždyť mezi ženami podnikatelkami to většinou funguje tak, že si navzájem pomáhají a objednávají si služby mezi sebou.

Buď jsou i z mé strany nějaké předsudky vůči ženám nebo to může být tím, jak se vnímám já?

No, abych to zkrátila. Vypadá to, že virtuální asistentku jsem našla. Daná slečna mi sedí nejen tím, co umí, ale především jako člověk.

Ještě se musíme sejít a doladit drobnosti.

A ještě jedna věc. Nemám vizitky. Ono to furt fičí. Možná je to i o věku. Ale mě to prostě nenapadlo.

Ve výsledku, já nemám spoustu věcí, které by bylo fajn mít nebo dělat. Vizitky jsou jen prkotina.

Třeba mám tolik obsahu, který jsem využila pro YT. V podstatě nepíšu žádné příspěvky na LinkedIn, Instagram ani nemám.

Měla bych více sbírat emailové adresy, když už dávám tolik hodnoty zdarma.

A asi i to vnímání sebe sama by se mohlo trochu změnit. Přijde mi, jako bych se styděla za to, že podnikám sama za sebe. A úplně vidím, odkud to pochází.

Podnikatelé jsou zloději, přiživují se na ostatních a blabla. To jsem slýchávala v dětství a dospívání často. A i teď to sem tam slyším od starší generace.

18.11.2024

Opět v MOU. Jenže dnes bez odběru krve a bez čekání na výsledky a pak na lékaře. Byla jsem se jen nahlásit, že jsem zde, změřili mi tlak a teď čekám, až lékárna namíchá můj drinčík.

Takže mám chvíli čas si zajít na čaj a psát si.

Včera jsem mluvila s Terkou. Ano, v neděli. Tentokrát jsme se bavily o spánku, protože to je moje aktuální téma. Čehož si možná pozorné oko povšimlo jak z tohoto deníku, tak z mého pracovního newsletteru.

Každopádně prvně mi Terka řekla, že se můžu na své cestě vydat dál. Můžeme jít trochu hlouběji.

Jsem se trochu lekla, bo jsem si vzpomněla na naše první setkání. A vím, co to se mnou tenkrát udělalo.

No, zkusím si ten včerejšek trochu přetlumočit, protože vím, že mě to pomáhá.

Všechno, co se nám v životě odehraje, nám vlastně pomáhá. Můžeme se tak dozvědět o sobě mnohem více.

I když to může znít trochu strašlivě, i díky rakovině jsem se toho o sobě dost dozvěděla. Odhalila jsem svého vnitřního kritika. Zjistila, že celý můj život byl hlavně o nějakém získání pocitu kontroly.

A stejně tak i má nespavost mi ukazuje, že něco je špatně. Že v pozadí je nějaká nezpracovaná emoce.

V mém případě vztek. Čehož jsem si samozřejmě nevšimla, a to i přesto, že jsem často psala, co mě štve.

Když se na to pomocí deníku podívám zpětně, tak mě štve/štvalo chemo, smrt, nespavost...

Ale také si myslím, že jsem to tak trochu nadlehčovala, protože vztek je taková emoce, která se přece nesluší.

A přitom Natálce říkám, ať to ze sebe dostane. Pokud potřebuje křičet, tak ať křičí. Jen ať nebije nás, ale bouchne si třeba do polštáře.

Také si myslím, že jsem se vždy považovala částečně za cholerika, jak ten nával vzteku přijde, tak odejde. A taky že je to normální. Jenže co když není?

Co když se nemusíme pořád vztekat? Co když ten léta zahrabaný vztek dostaneme ven?

Co tedy s tím?

Podle Terky mě žádné metody, techniky na spaní nezachrání, pokud si nevyřeším, co je za tou nespavostí.

Pokud přijde vztek, tak přijde. Musím si ho prožít stejně jako jsem si dříve prožila strach. Uvědomím si jej ("aha, vztek") a nakonec jej postupně přijmu.

Ve vzteku je fajn, že se hodně projevuje tělesnými reakcemi, takže můžu obrátit pozornost dovnitř a pozorovat, co se to se mnou vlastně děje.

Ono je to vlastně krásně jednoduché. Je to pořád dokola to stejné. Uvědomění a obracení pozornosti dovnitř.

Jako zní to jednoduše, ale není. Protože to chce disciplínu.

Líbí se mi, že psychoterapie s Terkou není o tom mém příběhu, že jí vlastně nemusím vykládat, co se mi stalo teď nebo v minulosti. Ono je to vlastně jedno, co se nám děje na té úplně povrchní úrovni.

Svoboda spočívá v tom, že to já budu rozhodovat. Ne moje vymyšlenky, ne můj vnitřní kritik.

A to je to, čeho bych chtěla dosáhnout - co největší míry svobody.

A věřím, že jsem na správné cestě.

19.11.2024

No, tak na dnešek se mi moc nedařilo spát.

Ale nějak jsem to prostě vzala jako fakt a moc se tím netrápila. Ano, budu dnes trochu unavenější, ale večer beztak lehnu a usnu.

Nechci tomu přikládat větší váhu, než to má. Prostě někdy se nezadaří.

Od neděle zatím k nějakému incidentu, kde bych se hněvala, nedošlo. I když jsem na to byla zvědavá, zda se mi podaří uvědomit si, že se teď hrozně hněvám.

Předpokládám, že to bylo i tím, že včera jsem byla trochu mimo. To dělá ta premedikace před chemem, jsem z ní taková omámená.

Jinak opět žádné vedlejší účinky zatím nejsou.

Jelikož jsem nemohla spát, vstávala jsem někdy po čtvrté. Pracovala, než Natálka vstala. Byla ráno běhat. To mě vždy nabije.

No a dnešní dopoledne jsem strávila v JICu v rámci Technologického parku.

Řeším coworking.

JIC je takový inkubátor pro startupy. Také nabízí openspace a kanceláře pro různé technologické firmy. No a od loňského roku nabízejí i coworking.

A pro mě je to jako dělaný. Prostě IT svět kolem mě a cowork je takový maličký, žádný obří openspace.

Prvně jsem se setkala se slečnou, která má cowork na starosti a celé mi to tam ukázala. Mě samozřejmě zajímalo úplně všechno.

V rámci JICu je například k dispozici podcastové studio či dílna FabLabu.

A taky mám k dispozici zasedačky. Jako ne že bych to hned využila, ale teoreticky bych mohla jednou v budoucnu uspořádat nějaký live workshop.

Já jsem prostě ráda s lidmi. Myslela jsem si, že je problém pouze v tom, že už mě nebaví pracovat z domu. Tak jsem to řešila tím, že jsem sem tam pracovala z kavárny. Jenže pořád to nebylo úplně ono

A takto můžu pracovat na svém podnikání a zároveň mít kolem sebe inspirativní prostředí a zajímavé lidi.

22.11.2024

Posledních pár dnů bylo velmi náročných. Od neděle do čtvrtka jsem naspala pár hodin. První tři dny to bylo unesitelné.

Nemůžu usnout, budím se často, nemůžu usnout.

Jenže včerejšek už byl na mě moc. Přes den jsem byla hrozně unavená. A do toho začínám být nachlazená. A kvůli tomu napětí jsem měla tik v obou očích.

Na druhou stranu ta nehorázná únava mi dala příležitost uvědomit si, jak obrovský hněv v sobě mám. Již nešlo ignorovat to, co se ve mně děje. To jak jsem naštvaná.

Jako kdybych v sobě měla obrovský balón plný hněvu. A že každodenní situace do něj dělají takové malé dírky. Balón nepraskne, jen se nějak ten vztek uvolní. Jenže ty moje reakce jsou často nepřiměřené situaci. Kdyby ten balón byl prázdný, tak bych reagovala úplně jinak. Minimálně tak si to představuji.

Jenže tím, jak jsem se celý život snažila kontrolovat to, co dělám, co říkám, tak se ten balón jen zvětšoval a zvětšoval. Místo toho, abych nějakým vhodným způsobem ze sebe ten vztek dostávala, tak jsem jej nechávala v sobě. Proč? Protože vztek jsou takové nehezké emoce, za které jsme často trestáni už odmala.

Myslela jsem si, že když se někdo vzteká a hněvá, tak není vychovaný, neumí se ovládat. Jenže někdy tyto emoce můžou být přiměřené.

No, jenže abych dostala ten vztek ze sebe ven, když je to adekvátní a nedovolila tak, aby se ten můj balón hněvu zvětšoval, tak často reaguji nepřiměřeně v situacích, které adekvátní nejsou.

Třeba když mi něco nejde podle plánu, tak jsem naštvaná a třeba začnu řvát na Michala.

Momentálně mě štve tolik věcí a je to naprosto v pořádku. Tedy to si alespoň říkám, zatím si nejsem jistá, že tomu i upřímně věřím. To spíš přijde časem.

Myslím si, že se mi ulevilo už jen tím, že jsem si přiznala, že ve mně je ten obří vztek. Něco kvůli čemu nemůžu spát. Něco kvůli čemu se mi nedaří zcela uvolnit.

A jelikož o jeho existenci vím, tak můžu ten svůj imaginární balón začít "vypouštět". Třeba jen tím, že si začnu připouštět všechny věci, které mě serou. A že jich je.

Terka tedy asi měla pravdu v tom, že dostávám pořád hlouběji, že se dostávám k jádru svého problému. Ještě donedávna jsem si myslela, že to byla ta moje neuvěřitelná snaha vše kontrolovat. Jenže ta vznikla právě tím, že jsem se snad již odmala snažila kontrolovat svoje emoce.

Každopádně i přes toto velké uvědomění jsem si na dnešek po delší době vzala Neurol. Nevzala jsem si jej hned večer, protože to jsem usnula docela rychle. Vzala jsem si jej v noci. Vzbudila jsem se a dostala strach, že neusnu a já tak potřebovala spát.

Ale do budoucna ho nechci brát. Ale nyní už chápu, proč mi tak pomáhá. Uvolní mě před spaním. Jenže tím řeší jen symptom, ne problém.

Podobně by to bylo i s prášky na spaní. Vlastně kdybych je brala, asi bych nepřišla na to, kde je problém. Prášky by vyřešily symptomy, ale ne reálný problém.

24.11.2024

Zítra mě čeká opět chemo.

Přemýšlela jsem nad tím, zda půst není nějaká moje závislost. Jakože to je něco, co musím dělat i přesto, že to vlastně dělat nechci. Hlad asi nebaví nikoho, že jo.

Jenže ten jeden den je snesitelný a ta obří chuť na jídlo a to, jak potom to jídlo chutná. To opravdu za to stojí.

Samozřejmě jsou zde i další možné benefity. Jakože mi není po chemu špatně. Jenže to nevím s jistotou, zda je to tím nebo zda je to třeba placebo.

Takže ano, trochu mě štve, že dneska nebudu jíst, ale řekla bych, že je to má volba.

Nachlazení ustupuje. Ono to vlastně nebylo nic hrozného, trochu rýmy.

Většinou když jsem nachlazená, tak jsem protivná a nic mě nebaví. Jenže já byla včera i dnes běhat. No, jakože to bylo spíše takové loudavé běhání. A hrozně pomohlo. Na psychiku neznám lepší lék.