Deníkové zápisky z 13.1. až 25.1.2025

Skončila chemoterapie a cítím obrovskou hrdost, že jsem to zvládla. Poslední dny se potýkám s tzv. chemobrainem, který mi ztěžuje mentální aktivity, ale věřím, že to brzy odezní.

13.1.2025

Chcete zpomalit čas? Držte jeden den v týdnu půst. :-)

Je až neuvěřitelné, jak čas pomalu utíká, když mám hlad.

Proto si na neděli šetřím činnosti, u kterých ztrácím pojem o čase. Hrála jsem detektivní hru The Case of the Golden Idol. Hodně to připomíná jednu z mých nejoblíbenějších her Obra Dinn.

No, naštěstí už je pondělí ráno a já čekám na chemo. Na mé předposlední chemo!

Cca v deset budu doma, budu koukat na seriály a jíst. Jej.

Posledních pár dnů jsem byla unavená, a to i když v noci spím. Na jednu stranu mě to štve, protože mi to moc nemyslí. Na druhou stranu si říkám: však co, mám chemo, mám právo být unavená.

Taky posledních pár dní přemýšlím nad tím, kam tak spěchám. Ale hlavně proč. Možná je to dnešní dobou, kde všichni chrlí mraky obsahu, mají všechno hned teď.

V pozadí jsou myšlenky, že přece musím dávat o sobě vědět, že na mě jinak lidi zapomenou. Ale vím, že ty myšlenky nejsou založené na žádném reálném podkladu.

A taky mě mrzí, že nenatáčím videa ve větším množství. Mám jich rozpracovaných několik, ale na natáčení se momentálně moc necítím.

A přitom je toho tolik, co bych chtěla ostatní naučit.

…

Začínám si uvědomovat, že plánování není problém samo o sobě. Problém byl, že jsem to dělala na základě nějakých vnějších schvalovatelů.

Ten napsal to a v jiné knize psali ono, ale já se nezamyslela nad tím, co dělá dobře mně, jak to vyhovuje mně. Každý jsme jiný a dávat lidem nějaké univerzální rady je trochu mimo.

No, i když možná ani ne. Jsme dospělí, neseme následky svých činů, tedy já nesu odpovědnost za to, pokud dělám věci, které nechci dělat.

No není to na hlavu? Řídit se i instrukcemi z nějakého videa od někoho, kdo může být úplně jiný než my sami?

Prostě já to nebrala jako inspiraci, ale něco, co musí být. Jakože třeba k tomu člověku vzhlížím, ale to neznamená, že je potřeba řídit se přesně tím, co dělá.

Inspirovat se, ale nekopírovat.

Nenapsal to náhodou Austin Kleon?

Ale přeci jen my lidé jsme si hodně podobní. Rádi jsme extrémní, buď anebo.

Pít alkohol, vůbec nepít alkohol. Jíst pečivo, nejíst pečivo vůbec.

Předpokládám, že je v tom nějaká forma zjednodušení. Přeci jen se může zdát jednodušší nepít alkohol vůbec nebo nejíst maso vůbec.

Jenže pokud nám tato rozhodnutí nečiní dobře, má smysl u nich zůstávat?

Všimla jsem si na sociálních sítích, že lidé se bojí měnit svoje názory, protože jinak by je ostatní nařkli, že jednou píšou to a podruhé ono.

Jenže o tom svoboda je. O možnosti volby. A to i kdybych svůj názor měnila co pět minut.

Já třeba měním svoje názory pořád. Na spoustu věcí názor nemám.

A myslím, že i tento deník je tomu důkazem.

Řekla bych, že jde o to ptát se neustále sám sebe, zda se cítíme dobře, zda jsme s touto volbou spokojeni. Zda nám opravdu daná činnost dělá radost kvůli nám samotným, a ne jen proto, že nám to někdo řekl v minulosti nebo jsme o tom zrovna četli knihu.

Na druhou stranu věřím tomu, že na spoustu úžasných věcí bych nepřišla sama. Poslouchám například rozhovor a ejhle – eureka moment.

Třeba na chemo jsem poslouchala přednášku od Tomáše Vachudy. Ten kluk je neuvěřitelně chytrý. Moc se mi líbí jeho kreativní proces. Dříve bych se možná snažila napasovat ten jeho systém právě na můj. Ale vím, že by to nefungovalo.

Prostě protože jsme každý úplně jiný. A naše cesty jsou jiné. Já tam mám teď pár větších balvanů.

Prostě jeho krásný mercedes (myšleno jeho krásný kreativní proces) by tu cestu asi nezvládl.

Ale to neznamená, že si nemůžu pár věcí vyzkoušet a zkusit je přidat do mého džípu.

Nejsem znalec aut, takže nevím, jak jsou má přirovnání trefná. Ale snad je můj pohled jasný.

Prostě inspirace ano.

Připomnělo mi to i Terku, to, že neplánuje téměř vůbec. Taky jsem to tak jednu dobu chtěla.

Ale zjistila jsem, že mi to nedělá dobře. Že potřebuju mít v kalendáři zapsáno to nejdůležitější.

A to mi vyhovuje fest.

14.1.

Mám druhý den po chemoterapii, tedy je úterý. Už mám za sebou předposlední terapii a v noci jsem vůbec nespala. Od tří do půl šesté ráno jsem pracovala, než vstala Natálka. Pak jsem si šla lehnout, ale spala jsem jen asi hodinu a něco. Kortikoidy mi nedovolí spát, ale zároveň mě nabudí, takže mám spoustu nápadů.

Uběhla jsem kilometr a půl a zvládla bych i více, ale šetřím se. Běžím a pak chvíli jdu, abych se zahřála, protože je minus dva stupně.

Kortikoidy mi dodávají energii, ale vím, že zítra přijde úpadek. Středa a čtvrtek jsou dny, kdy se mi nic nechce. Snažím se proto využít nával energie na práci, protože další dny toho moc neudělám.

Tyto dnešní poznámky diktuji přes Audiopen, který testuji. Mají roční předplatné a chci vědět, jestli to stojí za to. AI mi přepíše poznámky, odstraní výplňová slova a uspořádá myšlenky.

Dnes nemám moc plánů, snažím se neplánovat a řídit se podle energie.

Jsem ráda, že jsem venku a běžím.

15.1.

Sedím ve své oblíbené kavárně. Mám asi hodinu čas, než vyzvednu Natálku ze školky.

Nevím proč, ale cítím se nějak sklesle. Ne unaveně, ale taková apatická. Jakože mám všechno na salámu. Nic se mi nechce. Předpokládám, že se jedná o takový ten útlum po chemu.

Nemám náladu ani psát.

16.1.

Včerejší odpoledne jsem měla opravdu takový útlum. Teď je ráno, spala jsem dobře. Cítím se normálně.

První den po chemu jsem nespala, respektive asi dvě hodiny. Ale to už neřeším. Zbytek týdne spím dost. Spím s menšími přestávkami i devět hodin.

Potom, co doktor podruhé snížil tu dávku kortikoidů, se výrazně zlepšila pleť, ekzém už skoro nemám.

Jen mě pár dní po chemu bolí nehty, jako bych tam měla modřinu. Což nevadí, dokud nemusím dělat nějakou titěrnou práci, takže Natálka se více obléká sama. Ne že by to dávno neuměla, jen se jí nechce. No, ale teď ví, že maminka má každý týden medicínu a že je po ní unavená a má bolavé prstíky. :-) To je kombo.

Ani ty návaly horka už nejsou tak výrazné. Tam stačí jediné: no stress.

Nejvýraznějším vedlejším účinkem je tedy únava a taková apatie.

A samozřejmě s tím přichází i moje známá touha situaci kontrolovat. Opět to hupslo na něco jiného. Někdy se tomu vážně směju.

Štve mě (aha, opět vztek), že se mi nic nechce a nic mě nebaví. A chci zařídit (snaha kontroly), aby to bylo jinak.

Dříve jsem si toho nevšímala a myslela jsem si, že si můžu vše naplánovat. Teď už vím, že je to nějaký můj destruktivní vzorec a všímám si toho téměř okamžitě.

Neříkám, že už to nedělám. Nejde jen tak přestat s něčím, co člověk dělal celý život. Spíše si všímám a často akceptuji situaci, jaká je. Řídím se tím, jak se cítím a co by mi udělalo radost.

Třeba posledních pár dní chodím ven běhat/procházet se později. Ne ráno. Vyhovuje mi to tak nyní více. A věřím, že časem to bude zase jinak.

…

Myslím si, že u mě začíná tzv. chemobrain. Když se dívám zpětně na poznámky za posledních pár dní, tak si všímám, že se právě opakuje to, že jsem jako v mlze. Jako by mě někdo odříznul od mého mozku. Jenom vzpomenout si na to, jaké je datum, nebo vymyslet e-mail, začíná být trochu problém.

Není to celý den, jsou světlé chvilky, jako je tato. Ale i teď cítím, že můj mozek nefunguje tak, jak normálně.

Necítím se unavená, spala jsem dost. Není jednoduché to popsat, prostě i jednoduchá aktivita je najednou velmi náročná. Teď myslím mentální aktivita.

Uf, nedokážu si představit, že by to takhle bylo po celého půl roku, co mám chemo.

20.1.2025

Čekám na poslední chemoterapii. Poslední! Jej.

Mám za sebou 15 dávek chemoterapie.

Za posledních 5 měsíců jsem dohromady držela půst 23 dní.

Ale za tu dobu nezhubla ani kilo! Jím tak třikrát víc – myšleno objemově, ne kaloricky.

Naběhala jsem cca 100 kilometrů. Mnohonásobně více času jsem strávila na procházkách.

Zajímavé shrnutí. Nedokážu slovy popsat, jak jsem na sebe hrdá.

Chemoterapie z mého pohledu ani trochu nepřipomínala to, co jsem dříve viděla ve filmech či seriálech, čím mě někteří lidé/jiní pacienti strašili.

Neříkám, že nebyly náročné momenty, byly, ale stejně to nebylo tak hrozivé, jak je někdy popisováno.

Třeba minulý týden – konkrétně od středy do pátku – byl namáhavý. Byla jsem více unavená a opravdu si myslím, že se jednalo o tzv. chemobrain.

Víkend už pak byl lepší.

Dokonce jsem včera natáčela, prostě jsem měla chuť. Baví mě se vykecávat na kameru.

Avšak tentokrát jsem to udělala jinak. Moc jsem se dopředu nepřipravovala. Řekla jsem si, že to vezmu jako hru.

Zkusím to jinak, tak jak mě to bude bavit a dokud mě to bude bavit.

23.1.

Tento týden probíhá podobně jako minulý. Pondělí a úterý jsem byla nabitá díky kortikoidům.

V úterý večer pak přišel útlum. A od té doby jsem jak v mlze. Dnes je čtvrtek. Tenhle chemobrain je asi nejotravnější vedlejší příznak z chemoterapie. Jsem vděčná, že přišel až tak pozdě. Nevím, jak bych takhle fungovala třeba půl roku. I nejjednodušší mentální činnosti jsou najednou velmi namáhavé. Takže dělám jen to nejnutnější, co se týče práce, a jinak odpočívám a chodím na procházky.

Ale předpokládám, že to za pár dní odezní. Podobně jako minulý týden.

25.1.

Je sobota poledne a pořád mi to myslí! :-) Tak jsem dopoledne s radostí pracovala a budu pokračovat, dokud to půjde.

Důležité jsou časté přestávky a do ničeho se nenutit. S tou druhou částí nemám problém. Mně se chce být u kompu a pracovat.

A jelikož v pondělí nemám chemo, tak mi bude líp a líp!

Přijde mi, že jsem si pořád neuvědomila, že je za mnou asi nejnáročnější část mého života. A já to zvládla! A dobře. Jsem na sebe tak neuvěřitelně hrdá.